Takzvaná teorie ztráty šance není v českém právním řádu přímo upravena. Přesto, že se s ní Ústavní soud v rámci svého rozhodování již opakovaně setkal, k argumentaci účastníků řízení touto teorií se mnohdy přímo nevyjádřil. Její aplikace v právní praxi by mohla vést ke snazšímu odškodňování poškozených, a to zejména ve zdravotnictví. Pohled na význam teorie ztráty šance se v judikatuře Ústavního soudu liší případ od případu, nicméně lze nalézt jisté společné trendy.

Tzv. teorie ztráty šance [1] je určitým druhem modifikace klasického pojetí prokazování kauzálního nexu (příčinné souvislosti), který se projevuje tak, že za situace, kdy žalobce není s to plně prokázat existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou újmou, může i přesto se svou žalobou uspět.[2]

Obvykle se lze setkat s teorií ztráty šance v kontextu odškodňování pacientů ve zdravotnictví. Jedná se o situace, kdy pacient není schopen unést důkazní břemeno tvrzení, aby prokázal, že skutečně existuje příčinná souvislost mezi postupem lékařů a  zhoršením jeho zdravotního stavu, někdy i smrtí. Problematickou je pak otázka, do značné míry morální, zdali není možnost, jak takovým jedincům pomoci překlenout tuto překážku. Nabízí se zde teorie ztráty šance.

Článek má za cíl poukázat na postavení teorie ztráty šance v judikatuře Ústavního soudu (ÚS). Otázkou tedy je, zdali je tato teorie přijímána, v jakém kontextu se s ní ÚS již setkal a případně, zda lze vyvodit nějaké závěry o jejím budoucím uplatnění na základě rozhodovací praxe ÚS. 

Analogie s common law (III. ÚS 3067/13)

V dané věci bylo pro stěžovatele komplikované prokázat příčinnou souvislost mezi úmrtím pacientky po porodu a ošetřovatelovým postupem non lege artis [3] (body 2 a 3 nálezu). Šance na přežití pacientky byla dle posudku 20 %, nicméně odvolací soud inspirován systémem práva common law [4] došel k závěru, že by příčinná souvislost musela být prokázána nad 50 % (srov body 5 a 8 nálezu). Nejvyšší soud uzavřel, že se jedná o výlučně skutkovou otázku a dovolání zamítl (bod 11 nálezu). Stěžovatelé v rámci své argumentace odkazovali na teorii ztráty šance (bod 13 nálezu). Ústavní soud blíže objasnil teorii ztráty šance tak, že procentuální pravděpodobnost způsobení újmy de facto odpovídá i procentuálnímu vyjádření podílu odpovědnosti škůdce (bod 40 nálezu). Nejedná se tak o přístup „všechno nebo nic”, čili 0% nebo 100% výše náhrady vzniklé újmy při prokázání příčinné souvislosti, nýbrž o proporcionální rozdělení odpovědnosti. ÚS nakonec uzavřel, že z pohledu ústavního práva na soudní ochranu není rozhodující to, zdali je uznána jakákoliv teorie, ale rozhodování podle pozitivního práva (body 46 a 47 nálezu).[5]

Tento nález je zásadní tím, že v něm ÚS jasně vymezuje svůj postoj k teorii ztráty šance a sice, že se jedná o teorii, nikoliv všeobecně závaznou normu.[6] Přednost má tedy pozitivní právo, a to i za cenu toho, že by aplikace teorie ztráty šance jinak mohla vést ke spravedlivějšímu řešení. V tomto směru je zajímavé, že i přesto ÚS poskytl vysvětlení toho, jak teorii ztráty šance rozumět v rámci její aplikace. 

Teorie ztráty šance a insolvence (Pl. ÚS 33/15)

V daném nálezu byla teorii ztráty šance věnována okrajová pozornost v kontextu právních záruk nezávislého výkonu funkce insolvenčního správce. Podle stěžovatelky se majoritní věřitel, jakožto člen věřitelského výboru, mohl pokusit vyvíjet s využitím svého dominantního postavení na insolvenčního správce nátlak, aby nepodal odpůrčí žalobu. Stěžovatelka v rámci své argumentace také „upozornila na to, že možnost uplatnění případné náhrady škody na insolvenčním správci či věřitelském výboru dostatečnou zárukou není, neboť vymáhání případného nároku by bylo problematické, protože v našem právu se neuplatňuje teorie tzv. ztráty šance“ (bod 74 nálezu). Ústavní soud však poukázal na svůj dřívější, zde již zmíněný, nález sp. zn. III. ÚS 3067/13 ohledně možného uplatnění této teorie.

ÚS však tento odkaz blíže nerozvedl. Je tedy otázkou, zdali tím měl na mysli závěr, že rozhodujícím je pozitivní právo, nikoliv jakákoliv teorie. Takto by však v tomto kontextu nebylo možné argumentovat, jelikož by tak ÚS vlastně řekl, že stěžovatelka má bezvýhradně pravdu a pouze jí tak přitakal s odkazem na jeho dřívější nález. Lze mít tedy za to, že ÚS zde chtěl spíše uvést, že již k uplatnění teorie ztráty šance jednou alespoň teoreticky přistoupil a tudíž lze zvažovat její praktické využití i v budoucnu.

Teorie ztráty šance a veřejné zakázky (II. ÚS 417/21)

Proti stěžovateli bylo v dané věci vedeno trestní řízení, jelikož nechal provést v rámci dvou veřejných zakázek vícepráce nad limit poskytnutý tehdy platnou právní úpravou. Stěžovatel byl však nakonec pravomocně zproštěn obžaloby, nicméně vedení trestního řízení mu mělo způsobit obtížně vyčíslitelnou újmu. Svůj nárok stěžovatel postavil na teorii ztráty šance (bod 9 nálezu). V daném případě se nalézací soud k teorii ztráty šance přímo nevyjádřil (bod 10 nálezu). Odvolací soud uzavřel, že teorie ztráty šance není doktrínou všeobecně přijímána, a navíc poukázal na to, že se uplatňuje zejména ve zdravotním právu (bod 18 nálezu). ÚS nakonec uzavřel, že obecným soudům autoritativně neudělí povinnost teorii ztráty šance aplikovat (bod 33 nálezu).

ÚS v tomto nálezu opětovně uvedl, že obecným soudům autoritativně neudělí povinnost aplikovat teorii ztráty šance. Lze mít za to, že ÚS spíše nechtěl vystupovat v roli zákonodárce, než že by byl proti aplikaci teorii ztráty šance. Tento závěr autor článku vyvozuje zejména ze způsobu, jakým formuloval výtku obecným soudům, že „nahlížely příliš úzce na otázku příčinné souvislosti a faktickou nemožnost stěžovatele prokázat přesnou výši finanční újmy“ (bod 33 nálezu).

Ztráta šance jako druh újmy (IV. ÚS 3416/20)

Stěžovatelé se v dané věci snažili prokázat příčinnou souvislost mezi neprovedením císařského řezu při porodu a úmrtím pacientky. Podle znaleckého posudku byla šance na přežití 50 %, přičemž nalézací soud uzavřel, že náhradu škody nebylo možné určit poměrně, jelikož „ztráta šance“ není škodou, nýbrž příčinnou souvislostí (bod 2 nálezu). Podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné aplikovat teorii ztráty šance, aniž by byla inkorporována do právní úpravy (bod 4 nálezu).

ÚS Nejvyššímu soudu vytknul, že již dříve teorii ztráty šance uplatnil a nyní její aplikaci odmítl, aniž by věc postoupil velkému senátu Nejvyššího soudu (bod 22 nálezu).[7]

K absenci právní úpravy ÚS uvedl, že ohledně teorie ztráty šance lze zvažovat možnost ochrany samotným hodnotovým řádem (bod 29 nálezu). Podle ÚS není ztráta šance méně významná v porovnání s ostatními druhy újem (bod 30 nálezu). ÚS vyvodil závěr, že pokud není příčinná souvislost v případě zdravotnického zařízení plně prokázána, čili není 100%, pak se de facto jedná o újmu ve formě ztráty šance (bod 31 nálezu). ÚS uzavřel, že ztráta šance je statkem chráněným samotnou Listinou základních práv a svobod (bod 33 nálezu).

ÚS však stejně jako v ostatních případech nakonec své úvahy zakončil tím, že „se necítí být povolán „diktovat“ Nejvyššímu soudu, aby bez dalšího doktrínu ztráty šance aplikoval“ (bod 38 nálezu).  Zde lze mít za to, že ÚS opětovně ukázal svůj spíše kladný postoj vůči teorii ztráty šance, nicméně současně se zachováním pozice negativního, nikoliv pozitivního zákonodárce.

Postup non lege artis podmínkou (I. ÚS 1950/21)

Stěžovatelky v dané věci tvrdily prokazatelnost příčinné souvislosti mezi smrtí pacienta a pozdním nasazením antibiotik. Jak nalézací, tak odvolací soud neshledal postup lékařů jakožto non lege artis. Stěžovatelky v rámci své argumentace poukázaly na závěry ÚS v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3416/20. ÚS však upozornil na okrajovost teorie ztráty šance v daném nálezu a dodal, že ve zvoleném nálezu byl  postup lékařů shledán non lege artis, nicméně v dané věci tomu tak nebylo, a ÚS se tedy v tomto usnesení otázce teorie ztráty šance nadále nevěnoval.[8]

I přesto, že tento nález může na první pohled vyvolat dojem, že hovoří spíše v neprospěch přijetí teorie ztráty šance ÚS, je nezbytné uvést, jak v tomto kontextu formuloval zamítnutí argumentace stěžovatelek. Podle ÚS nebyl odkaz stěžovatelek „případný, neboť žalovaná strana zde [na rozdíl od této věci] postupovala non lege artis, čímž mohla snížit šanci na přežití dané osoby“. Z toho vyplývají hned dva závěry. ÚS soud potvrdil, že případná aplikace teorie ztráty šance se váže na postup lékařů non lege artis. Teorii ztráty šance vnímá ve spojitosti s faktickým snížením pacientovy  šance na přežití.

Vazba ztráty šance na postup non lege artis (IV. ÚS 256/22) 

V dané věci došlo v porodnici při porodu přirozenou cestou k ruptuře dělohy jedné ze stěžovatelek, přičemž postup lékařů obecné soudy shledaly jako postup lege artis (bod 19 usnesení). ÚS se v tomto usnesení přímo k teorii ztráty šance nevyjádřil, nicméně stěžovatelky ji využily ve své argumentaci (bod 7 usnesení). ÚS zde s přihlédnutím k tomu, že byl před soudy prokázán postup lékařů lege artis, uvedl, že „otázka příčinné souvislosti musí být postavena najisto a nepostačuje pravděpodobnost“ (bod 19 usnesení).

Toto usnesení je pozoruhodné především pro výše uvedený požadavek „postavení otázky příčinné souvislosti najisto“. ÚS tak v podstatě uzavírá možnost úvah o aplikaci teorie ztráty šance. Zde se však nemusí jednat o přímé odmítnutí, ale spíše o poněkud krkolomnější formulaci myšlenky. Vzhledem k tomu, že postup lékařů byl v dané věci shledán lege artis, lze mít za to, že ÚS tím chtěl pouze opakovaně potvrdit, že o aplikaci teorie ztráty šance lze uvažovat pouze v případě, kdy lékaři postupují non lege artis.

Jaké závěry lze tedy vyvodit?

ÚS se k teorii ztráty šance ve své rozhodovací praxi staví dvojace. Na jedné straně lze usuzovat, že k ní má kladný přístup. Na druhou stranu je však vhodné se na jeho argumentaci dívat s náležitým odstupem a pozorovat provázanost na první pohled místy protiřečící si závěry ÚS. Na základě výše uvedených judikátů lze vyvodit čtyři závěry, které jsou zároveň odpověďmi na otázky, jež si tento článek pokládá: 

1) ÚS odmítá ohledně aplikace teorie ztráty šance nahrazovat zákonodárce a dotvářet tak zákonnou úpravu soudní cestou; 

2) ÚS vnímá teorii ztráty šance spíše v souvislosti s faktickou ztrátou šance na zdárný výsledek, a to především jako šanci na přežití;

3) Teorii ztráty šance lze podle ÚS použít i mimo zdravotně-právní případy náhrady újmy; 

4) Prozatím není jisté, zdali bude výše náhrady újmy při případné aplikaci teorie ztráty šance proporcionální (poměrná) nebo plná.

V této souvislosti lze zvažovat celkem tři možné budoucí scénáře:

1) ÚS bude nadále pokračovat ve svém zdrženlivém přístupu a v dohledném budoucnu k žádným zásadním změnám nedojde.

2) ÚS zaujme proaktivní přístup a obecným soudům začne autoritativně ukládat aplikaci teorii ztráty šance na základě ústavněprávní argumentace.

3) Zákonodárce převezme na základě impulsu ze strany soudů iniciativu a implementuje teorii ztráty šance do českého právního řádu.

 

Poznámky

[1] V judikatuře se lze setkat jak s pojmem „teorie tzv. ztráty šance“ tak „doktrína tzv. ztráty šance“. Tento článek z důvodu koherentnosti pracuje pouze s pojmem „teorie ztráty šance“.

[2] Pro zájemce viz Korejzová, J. Teorie ztráty šance a možnosti její aplikace v českém právu. (Rigorozní práce). Dostupné z https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/67430/150024298.pdf?sequence=1.

[3] Legální definici pojmu lege artis lze nalézt po částech v článku 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a v § 4 odst. 5 a § 28 odst. 2  zákona o zdravotních službách. Hlavními kritérii zde jsou: 1) postup s náležitou odbornou úrovní, 2) zohlednění aktuálních poznatků lékařské vědy a medicínských postupů. Při vyhodnocování toho, zdali byl postup lege artis je též nezbytné zohledňovat objektivní stránku případu. Postup non lege artis je pak postup v rozporu s těmito kritérii.

[4] Zdrojem inspirace zde bylo anglické právo, ve kterém platí, že “není civilní odpovědnost za škodu upravena zákony, nýbrž vychází z judikatury, která požaduje prokázat tvrzenou skutečnost alespoň na 51 %”. 

[5] ÚS poukázal na vůdčí roli obecných soudů při rozhodování o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v kontextu teorie ztráty šance již dříve v jeho usnesení ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1426/15. Zde vyvodil závěr, že posuzování otázky příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za škodu je v gesci obecných soudů, neboť se jedná o aplikaci podústavního práva a v tomto by měl rozhodovat pouze výjimečně (bod 8 usnesení). V tomto usnesení se však přímo k teorii ztráty šance ÚS nevyjádřil.

[6] Podstatným je rovněž fakt, že zde v rámci argumentace stěžovatelů teorie ztráty šance vystupuje v kontextu tvrzené ztráty šance, přesněji řečeno, ztracené šance na přežití zapříčiněné postupem lékařů.

[7] Jedná se o postup podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Nebylo tomu poprvé, co se  ohledně teorie ztráty šance ÚS vypořádal  s argumentací stěžovatelů takto lakonicky. Ve svém nálezu ze dne 31. července 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22 vyvodil závěr, že „neposkytnutí marné a neúčelné léčby není postupem non lege artis“, přičemž k argumentu stěžovatelů ohledně teorie ztráty šance se dále přímo nevyjádřil (bod 64 nálezu).

 

Zdroje

Holík, M. Nová definice „lege artis“ a zákon o zdravotních službách. epravo.cz. Získáno z https://www.epravo.cz/top/clanky/nova-definice-lege-artis-a-zakon-o-zdravotnich-sluzbach-81282.html.

Korejzová, J. Teorie ztráty šance a možnosti její aplikace v českém právu. (Rigorozní práce). Dostupné z https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/67430/150024298.pdf?sequence=1.

Nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13.

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15.

Nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3416/20.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021 Sp. zn. I. ÚS 1950/21.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 256/22.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 1426/15.

Nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22.

Saxlová, J. K postupu lege artis při poskytování zdravotních služeb. epravo.cz. Získáno z https://www.epravo.cz/top/clanky/k-postupu-lege-artis-pri-poskytovani-zdravotnich-sluzeb-102397.html.

Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.

Skalová, M. & Hanzal, V. Teorie ztráty šance  - nová judikatura, nové závěry?. epravo.cz. Získáno z https://www.epravo.cz/top/clanky/teorie-ztraty-sance-nova-judikatura-nove-zavery-115102.html.

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

 

Fotografie

Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k tzv. teorii ztráty šance. Budova Ústavního soudu (1), autor: Jakub Dubják.