Martina Grochová

Na vnímání rodiny a rodičovství se v posledních letech výrazně podepsaly společenské změny, vysoká rozvodovost a velký počet dětí žijících v neúplných rodinách.  S těmito změnami se národní právní řády i judikatura Evropského soudu pro lidská práva víceméně vypořádaly. Mnohé otázky však nyní přináší nové jevy jako například tzv. surogátní mateřství, jemuž se v nedávném rozsudku Paradiso a Campanelli proti Itálii zmíněný soud věnuje. 

Kdo je rodičem dítěte?

Mater semper certa est, pater incertus – stará římská zásada, která se však nepromítla pouze do práva římského, ale také do dnes již neúčinného zákona o rodině. Zejména druhá část této věty, která je založena na tezi, že otec je nejistý, byla mnohdy zpochybňována v debatách o podobě nového občanského zákoníku.[1] Mnozí poukazovali na to, že dnes v době testů DNA lze jen stěží trvat na tom, že stále panuje nejistota nad tím, kdo je biologickým otcem dítěte. Nakonec však koncepci rodičovství stojící na výše uvedené zásadě najdeme i v novém občanském zákoníku, který úpravu rodičovství prakticky přejal.

V posledních letech se však do otázek rodičovství stále silněji promítá také to, že dnes již nemalý počet dětí vyrůstá v rodinách homoparentálních, narodilo se z umělého oplodnění nebo tzv. náhradní matce. V těchto případech pak klasická definice rodičovství mnohdy nepostačuje a otázkou je, zda spíše v dnešní době, kdy nezřídka dáváme přednost rodičovství sociálnímu před rodičovstvím biologickým, můžeme vůbec považovat některého z rodičů za jistého. Právě v těchto případech je také silně akcentován jejich lidskoprávní aspekt, a tím důležitější se stává judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP).

Jednou z vůbec nejspornějších forem sociálního rodičovství je právě surogátní mateřství [2]. Právní úprava je mezi státy Evropy výrazně nejednotná. Surogátní mateřství totiž přináší celé množství otázek, a to zejména lidskoprávních a etických. Někteří na něj pohlíží jako na obchodování s dítětem, případně jako na obchodování s tělem surogátní matky. Jiní tuto možnost považuji za přirozenou, vzhledem k množství neplodných párů a možnostem medicíny.

Sporná zůstává také otázka, pokud surogátní mateřství umožnit, tak jakým způsobem? Jak daleko lze zajít? Někteří trvají na tom, aby náhradní matka dítě pouze odnosila, aby však bylo biologicky „zákazníků“, tedy zamýšlených rodičů. Jiní jsou toho názoru, že lze využít přímo genetického materiálu náhradní matky a zamýšleného otce, a někteří dokonce připouštějí i možnost, že dítě nebude s budoucími rodiči spřízněno vůbec, přesto budou po jeho narození zapsáni do rodného listu. Výrazně spornou zůstává také otázka finančního odměňování náhradní matky.

ESLP k otázce surogátního mateřství

K otázce surogátního mateřství se ESLP vyjadřoval dosud dvakrát – v případu Mennesson proti Francii [3] a v případu Labassee proti Francii [4]. V obou šlo o francouzský pár, který odjel do USA, kde využil tam legálních služeb náhradní matky, která páru porodila dítě. Oba páry se pak s dětmi vrátily do Francie, kde požadovaly zapsání dítěte do matriky. To jim však nebylo umožněno. ESLP v obou případech jasně odlišil práva rodičů od práv dítěte. V obou případech totiž dospěl k závěru, že práva rodičů nebyla porušena, ale naopak práva obou dětí porušena byla, když postupem francouzských státních orgánů byly uvrženy do značně nevýhodného a nejistého postavení – ať už jde o možnost získat státní občanství nebo například možnost dědit po svých rodičích.

V případu Paradiso a Campanelli proti Itálii [5] byla situace poněkud odlišná. V daném případě se italský pár rozhodl odjet do Ruska a zde navštívil kliniku, která legálně nabízela surogátní mateřství. Podmínkou podle ruského práva je biologický vztah dítěte alespoň k jednomu z rodičů, kteří chtějí služeb surogátní matky využít. Poté, co se dítě narodilo, byly v Rusku učiněny veškeré kroky k tomu, aby mohl být italskému páru vydán rodný list dítěte, kde byli uvedeni jako rodiče, a aby mohli odjet zpět do Itálie.

Italské úřady však odmítly uznat ruský rodný list dítěte a bylo zahájeno trestní řízení i řízení opatrovnické. V průběhu soudních sporů se prokázalo, že dítě není v biologickém vztahu ani k jednomu z „rodičů“, a tedy není naplněna podmínka dle ruského práva. Na základě tohoto zjištění bylo dítě z rodiny odebráno, umístěno do dětského domova, následně do pěstounské péče a poté do péče budoucích osvojitelů. Dítěti byl vydán nový rodný list a italskému páru byl zakázán veškerý styk s ním.

Kde leží nejlepší zájem dítěte?

ESLP v první řadě zdůraznil, že jde o záležitost velmi delikátní. Přestože však jde o otázku, ve které neexistuje evropský konsenzus, dospěl k názoru, že prostor pro uvážení státu je zde relativně úzký, neboť došlo k velmi závažnému zásahu do nastoleného vztahu mezi dítětem a rodiči (byť šlo o vztah de facto a nikoliv biologický).  ESLP zdůraznil, že jde o velmi citlivou záležitost. Stěžovatelé se nacházeli ve složité životní situaci, když se dlouho snažili počnout dítě přirozenou cestou, následně osmkrát neúspěšně podstoupili umělé oplodnění a čtyři roky pak byli zařazeni na čekací listině jako osvojitelé. ESLP také přihlédl k tomu, že ještě po příjezdu zpět do Itálie byli stěžovatelé přesvědčeni, že stěžovatel je biologickým otcem dítěte, a že o opaku se dozvěděli teprve z provedeného testu DNA, který dobrovolně absolvovali.

Národním soudům ESLP vytkl zejména to, že nepočkaly na výsledek trestního řízení vedeného se stěžovateli. Italské soudy také nesprávně uzavřely, že stěžovatelé jsou nezpůsobilí rodiče, a to jen proto, že se dopustili obcházení zákona. Stěžovatelé přitom byli v Itálii zařazeni na seznam vhodných osvojitelů, a tedy museli projít náročným procesem, ve kterém své kvality jako rodiče museli nepochybně prokázat. Orgány také pochybily, když dítěti odňaly jeho identitu a novou identitu dítě nabylo teprve o více než dva roky později. Dlouhou dobu tak dítě pro stát, v němž žilo, prakticky vůbec neexistovalo. ESLP uzavřel, že nelze hodnotit jako přiměřený prostředek odebrání dítěte z péče stěžovatelů za situace, kdy k nim mělo velmi silný afektivní vztah, žilo s nimi od svého narození a navíc jeho biologičtí rodiče jsou neznámí. Z tohoto důvodu ESLP uzavřel, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Co bude dál?

Jaksi navíc nad samotné rozhodnutí o porušení článku 8 Úmluvy se vyjádřil ESLP i k tomu, jaký by měl být další osud dítěte. Přestože bylo shledáno porušení práv stěžovatelů a dítěte, neznamená to, že dítě má být vráceno do péče stěžovatelů. ESLP uvedl, že dítě žije nyní v péči budoucích osvojitelů od počátku roku 2013 a nepochybně si k nim utvořilo silné citové vazby. Nelze proto požadovat, aby dítě bylo opět vytrženo ze svého rodinného prostředí a vráceno do péče stěžovatelů. Rozhodnutí o tom, kde bude dítě vyrůstat, je tedy nyní v rukou italských soudů. Pro stěžovatele jde tedy o jakési Pyrrhovo vítězství – přestože se domohli konstatování, že bylo porušeno jejich právo, a finančního odškodnění, se svým dítětem se již pravděpodobně neshledají.

ESLP v rozsudku vůbec nevyjádřil svůj postoj k surogátnímu mateřství obecně a k věci přistupoval čistě z pohledu nejlepšího zájmu dítěte. Přesto svým rozsudkem dává do rukou mocnou zbraň všem, kdo chtějí surogátního mateřství využít, přestože to v zemi, kde bydlí, není dovoleno. Odcestovat do země, kde surogátní mateřství umožňují, v dnešní době není problém. A ESLP jasně vyslal signál, že nelze takto založené rodičovství neuznat jen proto, že stát sám náhradní mateřství zakazuje (či neumožňuje), bylo-li by to v rozporu se zájmem dítěte.

Na druhou stranu je zřejmé, že významnou roli hrají konkrétní okolnosti případu, v dané věci to byla zejména dobrá víra stěžovatelů, ale také jejich složitá životní situace. Nelze proto rozsudek příliš zobecňovat. V brzké době se snad můžeme těšit ještě na další rozhodnutí ESLP ve věci surogátního mateřství, a to ve věci D. a R. proti Belgii.[6]

Poznámky:

 [1] K tomu srov. např. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Tradice a inovace v rodinném právu se zaměřením na rodičovství. In: HURDÍK, Jan; FIALA, Josef; SELUCKÁ, Markéta (eds.). Tradice a inovace v občanském právu. Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 25. 9. 2007. Brno: Masarykova univerzita – Právnická fakulta, 2007, s. 143–147. 

[2] Pojem surogátní (někdy také surogační nebo náhradní) mateřství označuje proces, kdy žena nosí dítě na základě dohody, že toto dítě bude předáno po porodu do péče jiného páru (či jednotlivce), kteří budou zapsáni do rodného listu dítěte jako jeho rodiče. Náhradní matka je obvykle uměle oplodněna, někdy se však připouští i existence surogátního mateřství, kdy k otěhotnění dochází přirozenou cestou. Dítě může, ale nemusí, být biologicky spřízněno se svými právními rodiči.

[3] Mennesson proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 26. června 2014, stížnost č. 65192/11.

[4] Labassee proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 26. června 2014, stížnost č. 65941/11.

[5] Paradiso a Campanelli proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 27. ledna 2015, stížnost č. 25358/12.

[6] D. a R. proti Belgii, stížnost č. 29176/13,  (http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-139544).