Tip měsíce z Bulletinu

Evropský soud pro lidská práva v případě M. L. a W. W. proti Německu při vyvažování mezi právem na soukromý život a svobodou projevu rozhodl, že nebylo porušením práva na soukromý život neanonymizování celého jména a příjmení odsouzených za vraždu v archivních materiálech médií na internetu.

Pozadí případu

Stěžovatelé M. L. a W. W. byli v roce 1993 německými soudy odsouzeni, byť vždy trvali na své nevině, za vraždu známého herce Waltera Sedlmayra na doživotí. V srpnu 2007 a lednu 2008 byli následně podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody.

V roce 2000 rozhlasová stanice Deutschlandradio vysílala zprávu o výročí vraždy, ve které stanice zveřejnila celá jména stěžovatelů a zmínila i jejich neúspěšnou snahu o obnovu řízení. Přepis zprávy zůstal v on-line archivu rozhlasové stanice. Stěžovatelé se tedy v roce 2007 se obrátili na regionální soud v Hamburku s žádostí o anonymizaci jejich osobních údajů v přepisu (nežádali o úplné odstranění přepisu).

Hamburský soud jejich žádosti vyhověl s odůvodněním, že převládá zájem na tom, aby již stěžovatelé nebyli nadále konfrontováni se svými minulými činy a mohli se po propuštění z vězení integrovat zpět do společnosti. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Spolkový soud ovšem rozhodnutí zrušil, neboť dle něj odvolací soud dostatečně nezohlednil právo rozhlasové stanice na svobodu projevu a s tím související její poslání naplňovat veřejný zájem na informace. Ústavní soud následnou stížnost zamítl.

Stěžovatelé postupovali obdobně i proti magazínu Der Spiegel, který publikoval celkem pět článků o vraždě, jejím vyšetřování a následném procesu včetně zveřejnění fotografií ze soudního procesu, a proti novinám Mannheimer Morgen, které vydaly článek v roce 2001 (přístupný pouze pro předplatitele) o neúspěšné snaze stěžovatelů o obnovu řízení. Stejně jako v případě proti Deutschlandradio u soudu první instance byli úspěšní, ale spolkový soud jejich žádost zamítl s tím, že pachatelům zvlášť závažných zločinů se nedostává možnosti smazání jejich osobních údajů.

Napadené články se sice objevily ve výsledcích vyhledávačů, ale žadatelé nežádali o vyřazení z vyhledávače vzhledem k tomu, že stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP či Soud) předcházela rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Google Spain, ve kterém bylo uznáno právo na zapomnění (ve vztahu k vyhledávačům).

Axel Springer test

V říjnu 2010 se tedy stěžovatelé obrátili na ESLP, který vyvažoval právo na soukromý život stěžovatelů (čl. 8 Úmluvy) a právo médií na svobodu projevu (čl. 10). Soud se při rozhodování řídil tzv. Axel Springer testem, který stanovuje šest kritérií, která se při kolizi práva na soukromí a svobody projevu uplatní, a to (i) status osoby, které se projev týká, (ii) předchozí chování této osoby, (iii) do jaké míry daný projev přispívá k debatě o veřejném zájmu, (iv) metoda získání informací a jejich věrohodnost, (v) obsah, forma a následky zveřejněného projevu a (vi) závažnost sankce, která může být za projev uložena.

Soud se ztotožnil s názorem spolkového soudu, že existoval veřejný zájem na tom, aby veřejnost byla informována o aktuální události a také na tom, aby si mohla vyhledat informace o starých událostech. Vyhovění žádosti o odstranění identifikačních prvků ze zpráv by totiž mohlo mít vliv na svobodu slova.

To, jakým způsobem o dané události budou média informovat, je podle Soudu věcí novinářské svobody. Článek 10 Úmluvy nechává novinářům prostor rozhodovat, jaké detaily by měly být zveřejněny za předpokladu, že toto rozhodnutí odpovídá etickým a normám. Vzhledem k tomu, že se jednalo o trestní řízení, které přitahovalo značný zájem veřejnosti, sdělení celých jmen bylo pro případ důležité. Díky dostupnosti zpráv na internetových stránkách se tak nadále mohlo přispívat k debatě ve veřejném zájmu, která není nikterak časově omezena.

Soud zároveň vzal v potaz i skutečnost, že stěžovatelé v době podání žádosti nebyli neznámými soukromými osobami a poukázal na skutečnost, že sami stěžovatelé v roce 2004 v souvislosti s žádostí o obnovu jejich řízení kontaktovali tisk a předali mu dokumenty na podporu svých tvrzení s cílem informovat veřejnost.

Co do obsahu zveřejněných informací, jak evropský, tak spolkový soud dospěly k závěru, že se jednalo o informace popisující rozsudek objektivním způsobem, jehož pravdivost nebo zákonnost nebyly nikdy zpochybněny. Šíření zveřejněných informací zároveň bylo omezené, neboť část materiálů byla přístupná pouze pro předplatitele.

Závěr

Evropský soud jednomyslně došel k závěru, že s ohledem na prostor pro uvážení, který vnitrostátním orgánům ponechává při zvažování protichůdných zájmů, důležitosti zachování dostupnosti zpráv, které byly uznány za zákonné, a chování stěžovatelů vůči tisku, neexistují podstatné důvody k vyhovění jejich stížnosti. Proto tedy nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy ze strany Německa.

Nicméně provozovatelé vyhledávačů nemají dle Soudu stejná práva jako primární vydavatelé a jejich zájmy nemohou být stejně chráněny při publikování informací týkajících se odsouzených osob. To je v souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ve věci Google Spain.

 

 

Zdroje

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva M.L. a W.W. proti Německu ze dne 27. června 2018. Stížnosti č. 60798/10 a 65599/10(https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-184438%22]}

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Axel Springer AG proti Německu ze dne 7. února 2012. Stížnost č. 39954/08 (https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22docname%22:[%22axel%20springer%22],%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001-109034%22]}).

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. května 2014. Google Spain SL a Google Inc. v. Agencia Española de Protección de Datos (AEPD) a Mario Costeja González, C-131/12.

Fotografie

[1] Pohled na vchod vydavatelství Axel Springer v Berlíně, autor: Adam Dziura, zdroj: Wikipedia Commons, CC BY-SA 3.0.