České nejvyšší soudní instance sídlí v Brně, zatímco Parlament, jakožto zákonodárný sbor, v hlavním městě Praze. Co k tomu vedlo? Můžeme se s tímto řešením setkat i jinde v rámci EU? Má Česká republika tzv. sídelní město nejvyšších soudních instancí?

Ústavní soud

Zákonná úprava se k sídlu Ústavního soudu vyjadřuje lakonicky v § 26 zákona o Ústavním soudu slovy „Sídlem Ústavního soudu je Brno“.[1] Důvodová zpráva se k této volbě přímo nevyjadřuje.[2] Vládní návrh také zvolil jako sídlo Brno.

Ústavní právník a bývalý ústavní soudce Jan Filip v komentáři k zákonu o Ústavním soudu [3] poukazuje na skutečnost, že Ústava sice používá pojem „hlavní město,“ nicméně jej nespojuje s pravidelnými sídly orgánů veřejné moci.[4] Upozorňuje však na právní úpravu v Ústavní listině z roku 1920,[5] kde bylo výslovně uvedeno, že Praha je sídlem obou sněmoven, [6] hlavním sídlem prezidenta [7] a také sídlem vlády [8].

Sídlo Ústavního soudu se již od svého zkonstruování pojí s veřejným děním. Mezi lety 1875 a 1878 došlo ke zbudování rozsáhlé palácovité budovy na Joštově třídě v Brně. Zajímavostí je, že původně se mělo jednat o sídlo Moravského zemského sněmu, Zemský dům, čili u zrodu této stavby nestála idea spojená s justicí, nýbrž s legislativou. Můžeme zde tak nalézt jakýsi jinotaj ke vztahu mezi vydáním zákona a výsledným hledáním spravedlnosti před soudem.

Nejvyšší správní soud

Ustanovení § 11 odst. 2 Soudního řádu správního stanovuje jako sídlo Nejvyššího správního soudu město Brno. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona však hovoří jinak. Ta navrhuje jakožto sídlo Prahu, přičemž tuto volbu zdůvodňuje slovy „s ohledem na příznivější dislokační možnosti a i z hlediska nižších ekonomických dopadů na účastníky řízení a zejména na státní rozpočet.“ Podpůrným argumentem pro zvolení Prahy můžeme nalézt také v historii, jelikož existoval československý Nejvyšší správní soud v Praze, který byl zrušen koncem zimy 1948.[9]

Poslanecká sněmovna však projevila v tomto bodě svůj nesouhlas s vládním návrhem a již v původním znění tohoto zákona bylo stanoveno sídlem město Brno. Pozměňovací návrh vzešel od poslanců z Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Jedním z argumentů byla snaha udržet moc soudní co nejvíce nezávislou na moci zákonodárné.

Stejně jako v případě Ústavního soudu, budova Nejvyššího správního soudu nevznikla na tzv. zelené louce. Pochází ze 70. let 19. století a tři původně samostatné budovy v minulosti plnily například funkce šlechtického sídla, Okresního hejtmanství po roce 1902, Úřadu okresní politické správy za Československa, a po roce 1994 například také sídla Okresního úřadu.

Nejvyšší soud

Zákon o soudech a soudcích stanovuje v § 10 sídlem Nejvyššího soudu město Brno. Důvodová zpráva udává, že „umístění sídel stávajících soudů se v praxi plně osvědčuje a není důvodu proto stávající stav měnit“.

Sídlem Československého Nejvyššího soudu v roce 1918 byla Praha, nicméně již po roce došlo k jeho přesídlení do Brna.[10] Důvodem byla blízkost k Vídni, ze které po vzniku samostatného Československa přišli uznávaní soudci z bývalého Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni a dalších rakousko-uherských soudů. Pozice Brna byla rovněž výhodnější pro slovenskou část republiky. Po vzniku federace v roce 1968 byl pak ustaven Nejvyšší soud Československé socialistické republiky, jehož sídlem se však stala opět Praha.

Existují tzv. sídelní města nejvyšších soudních instancí u našich sousedů?

Na Slovensku je situace odlišná, jelikož Ústavný súd Slovenskej republiky sídlí v Košicích, zatímco Najvyšší súd Slovenskej republiky a Najvyšší správný súd Slovenskej republiky v Bratislavě. Tam také sídlí Národná rada Slovenskej republiky. Negativní a pozitivní zákonodárce [11] tak sídlo nesdílí, jelikož ústavní soudnictví není situováno ve stejném městě jako zákonodárný sbor.

V Polsku sídlí ve Varšavě jak Sąd najwyższy (Nejvyšší soud) a Naczelny Sąd Administracyjny (Nejvyšší správní soud), tak Trybunał Konstytucyjny (Ústavní soud). Od výše popsaného českého řešení se zde situace liší tím, že zákonodárná moc v podobě Sejmu i Senátu sídlí rovněž ve Varšavě, nejvýše postavené orgány moci soudní tak nejsou geograficky odděleny od moci zákonodárné. 

V Německu se pak můžeme setkat s rozmanitější sítí sídel nejvyšších soudních instancí. Bundesverfassungsgericht (Spolkový Ústavní soud) a Bundesgerichtshof (Spolkový Nejvyšší soud) sídlí v Karlsruhe, nicméně 5. a 6. trestní senát Bundesgerichtshof sídlí v Lipsku, které je rovněž sídlem Bundesverwaltungsgericht (Spolkový Nejvyšší správní soud). Sídlem Deutscher Bundestag (Spolkový sněm) je Berlín. V případě Německa tedy nejvyšší soudní instance nedisponují jedním společným sídlem a žádné z nich jej nesdílí se zákonodárným sborem.

V Rakousku sídlí Verfassungsgerichtshof (Ústavní soud), Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) a Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud) společně s Parlamentem ve Vídni. Existuje tedy tzv. sídelní město nejvyšších soudních instancí, přičemž ty jej sdílejí s mocí zákonodárnou obdobně jako je tomu v Polsku.

Kde jinde se v rámci EU můžeme s podobným řešením setkat?

Států, jejichž nejvyšší soudní instance mají jedno společné sídelní město, je v rámci EU hned několik. Mnohdy jím však bývá zvoleno hlavní město, čímž se Česká republika do určité míry od těchto zemí liší.

Například Tribunal Constitucional (Ústavní soud), Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud) a Supremo tribunal administrativo (Nejvyšší správní soud) sídlí v Lisabonu, hlavním městě Portugalska. Dále švédský Högsta Domstollen (Nejvyšší soud) a Högsta Förvaltingsdomstolen (Nejvyšší správní soud) sídlí ve Stockholmu, hlavním městě Švédského království. V Itálii Corte Constituzionale (Ústavní soud) a Corte di Cassazione (Kasační soud) sídlí v Římě. Na závěr lze také uvést  Vrhovni sud Republike Hrvatske (Nejvyšší soud) a Ustavni sud Republike Hrvatske (Ústavní soud), jež sídlí v Záhřebu, hlavním městě Chorvatska. 

Proč tedy právě Brno? 

Zákonná úprava a ani jiné legislativní dokumenty se k důvodům pro situování nejvyšších soudních instancí do města Brna přímo nevyjadřují. Na základě výše uvedených informací však lze učinit závěr, že volba sídla byla založena na historickém kontextu. Podpůrně je pak dalším možným důvodem snaha udržet faktickou nezávislost mezi mocí soudní a mocí zákonodárnou, která se zde projevuje skrze geografickou vzdálenost sídel. Umístění nejvyšších soudních instancí do jednoho (sídelního) města lze navíc nalézt i u početné skupiny dalších členských států EU. Výsledné řešení tedy nebylo zvoleno svévolně.

 

Poznámky

[1] § 26 zákona číslo 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Filip, J., Holländer, P. & Šimíček, V. (2007). Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, s. 115–116.

[3] Tamtéž.

[4] Ústava nespojuje Prahu se sídlem orgánů státu ani mimo čl. 13, který stanovuje, že hlavním městem je Praha.

[5] Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky.

[6] § 6 odst. 2 Ústavní listiny z roku 1920.

[7] § 63 odst. 2 Ústavní listiny z roku 1920.

[8] § 70 odst. 2 Ústavní listiny z roku 1920.

[9] Československý Nejvyšší správní soud byl zřízen zákonem č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. Dostupný z https://ftp.aspi.cz/opispdf/1918.html.

[10] Československý Nejvyšší soud byl zřízen zákonem č. 5/1918 Sb., jímž se zřizuje nejvyšší soud. Dostupný z https://ftp.aspi.cz/opispdf/1918.html.

[11] Pojmem „negativní zákonodárce” se v praxi poukazuje na kompetenci ústavního soudnictví rušit podústavní předpisy pro jejich neústavnost.

Zdroje

Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V. & Šebek, P. (2016). Soudní řád správní. Praha: C. H. Beck. 

Důvodová zpráva k návrhu zákona číslo 182/1993 Sbírky, o Ústavním soudu.

Důvodová zpráva k zákonu č. 150/2002 Sb., Soudní řád správní.

Filip, J., Holländer, P. & Šimíček, V. (2007). Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck.

Hendrych, D., Čebišová, T., Kopecký, M., Mikule, V., Pomahač, R., Prášková, H., Staša, J. & Vopálka, V. (2012). Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck.

Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník, P., Zavřelová, J., Bohadlo, D. & Šuránek, P. (2013). Soudní řád správní. Praha: C. H. Beck.

Mazanec, M (2023). Historie a budov a soudu. Získáno z https://www.nssoud.cz/o-soudu/historie-a-budova-soudu.

Nejvyšší soud (2018). Obecné informace. Získáno z Nejvyšší soud / O Nejvyšším soudu/Obecné https://nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/Edit/ONejvyssimsoudu~Obecneinformace?Open&area=O%20Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADm%20soudu&grp=Obecn%C3%A9%20informace&lng=(nsoud.cz).

Ústavní soud (2015). Rekonstrukce sídla Ústavního soudu. Získáno z https://www.usoud.cz/rekonstrukce-sidla.

Ústavní soud (2015). Sídlo Ústavního soudu. Získáno z https://www.usoud.cz/sidlo-ustavniho-soudu.

Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sbírky ve znění pozdějších předpisů.

Vládní návrh zákona o Ústavním soudu. Získáno z https://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t0276_01.htm.

Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V. & Šolín, M. (2004). Soudní řád správní. Praha: C. H. Beck.

Fotografie

Nejvyšší správní soud sídlí v Brně. Budova Nejvyššího správního soudu, autor: Jakub Dubják.