Nesmělé klepání Taiwanu na dveře OSN zůstává bez odpovědi, zatímco Čína stupňuje napětí v regionu. Jak se proměnil ostrovní stát od přijetí Deklarace lidských práv v roce 1948 a proč mezinárodní izolace, v níž se Taiwan nachází, ohrožuje lidská práva jeho obyvatel?

Nepovedený začátek

Hrůzu vystřídala naděje. Dne 26. června 1945 byla v San Franciscu podepsána Charta Organizace spojených národů (OSN). Ta byla následně dne 24. října 1945 ratifikována a na mezinárodním poli se tak zrodil nový subjekt, bez nějž si dnes systém ochrany lidských práv nedokážeme představit. Mezi zakládající členy OSN patřila i Čínská republika (Republic of China, zkráceně „ROC”).

A právě v této době se začíná psát komplikovaný příběh taiwanského lidu. Již den po ratifikaci Charty (25. října 1945) kapitulovala japonská vojska na Taiwanu, který po pět desetiletí okupovala. Ostrov se stal součástí ROC. Konec japonské nadvlády však zemi svobodu nepřinesl a fakticky šlo jen o výměnu vojenských okupačních správ. Režim ROC pod vedením vládnoucí strany Kuomintang (KMT) a Generalissima Čankajška považoval Taiwan spíše za zásobník surovin a místní obyvatelstvo za občany druhé kategorie, než za rovnocenné spoluobčany. Situace se dále zhoršila po vypuknutí občanské války v pevninské Číně, v jejímž důsledku musel Taiwan čelit přílivu zubožených imigrantů - a nakonec i příchodu samotného Čankajška a ROC administrativy. ROC administrativa si na Taiwanu počínala velice brutálně a některé aktivity proti místnímu obyvatelstvu lze označit za zločiny proti lidskosti (například tzv. „228 incident”).

Dne 10. prosince 1948 vstupuje v platnost Všeobecná deklarace lidských práv („Deklarace”), k níž připojuje svůj podpis i ROC. Její ideje však zůstávají jen na papíře, neboť půl roku poté ROC vyhlašuje stanné právo. To zde trvá dlouhých 40 let. Období tzv. „bílého teroru” strany KMT se vyznačovalo vykonstruovanými procesy s politickými odpůrci, mučením a absencí občanských a politických práv.

Do toho všeho se ROC dostává do stále větší mezinárodní izolace. Existence dvou znepřátelených Čín, tedy Čínské Lidové Republiky (dále jen „ČLR”) na pevnině a ROC na Taiwanu, přestává být na půdě OSN únosné. Dne 25. října 1971 vydává valné shromáždění OSN nechvalně známou rezoluci č. 2758, v níž uznává vládu ČLR jako jedinou legitimní reprezentantku Číny v OSN.[1] Tímto krokem jsou ROC ze strany organizace, kterou spoluzaložila, ukázána záda. Začínají se psát dějiny země, která stojí mimo univerzální systém ochrany lidských práv.

Návrat ke svobodě v izolaci

Vláda Kuomintangu pod vedením Čankajška a později jeho syna Tiang Tiang-Kua však  nakonec musela ustoupit sílícímu volání po svobodě. V roce 1987 bylo zrušeno stanné právo a Taiwan se vydal na trnitou cestu k demokracii. Šlo o bolestivý proces reforem, zejména v oblasti trestní justice. Významným milníkem se stává rok 2000, kdy v prezidentských volbách zvítězil kandidát opoziční Demokratické progresivní strany (DPP). O rok později uspěla DPP i v parlamentních volbách, a 91 let trvající vláda KMT tak byla definitivně u konce.

S prosazováním demokratických idejí roste zájem o opětovné členství v OSN. V roce 2009 Taiwan ratifikuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, kulturních a sociálních právech a zasílá je OSN k dokončení ratifikačního procesu. OSN však uložení ratifikačních listin odmítá s ohledem na již zmíněnou rezoluci č. 2758. Přesto se v zemi vzedmula obrovská vlna zájmu o lidská práva a množství nevládních organizací požaduje po taiwanské vládě v ratifikačním úsilí nepolevovat a implementovat další lidskoprávní úmluvy OSN. Vzniká tak ojedinělý model faktické ratifikace řady lidskoprávních dokumentů včetně jejich pravidelného monitoringu ze strany mezinárodních expertů. Vše se samozřejmě děje toliko fakticky bez formálního posvěcení OSN (více jsme o tomto systému psali na našem blogu zde).

Vnější a vnitřní hrozby

Třebaže se dnes Taiwanci těší demokracii jako my v Evropě, mezinárodní izolace je bolestivě znát. Chybí zde totiž formální mezinárodní mechanismus, který by lidská práva na Taiwanu vynucoval a vládu volal k odpovědnosti. Taiwan má například v trestním zákoníku stále trest smrti, dlouhodobě diskriminuje migrující pracovníky z jihovýchodní Asie, chybí azylový systém, který by bránil uprchlíky před vyhoštěním apod.

Prosazování lidskoprávní doktríny nepomáhají ani permanentní vojenské manévry a provokace ze strany Číny. Ta nejenže ohrožuje samotnou existenci Taiwanu, ze strany domácích autorit může být navíc tato hrozba záminkou pro vládu „pevné ruky” na úkor lidských práv. Problematický je například Zákon o národní bezpečnosti, který kriminalizuje některé aktivity ve prospěch Číny, což lze snadno zneužít pro boj s politickými odpůrci, kteří mohou prezentovat odlišné postoje na taiwansko-čínské vztahy. Ostatně byl to právě argument národní bezpečnosti, který hrál prim ve vykonstruovaných politických procesech v období bílého teroru. Hrozba z Pekingu, spolu s mezinárodní izolací, je zřejmě i důvodem, proč Taiwan dosud nepřijal azylový zákon, neuzákonil princip non-refoulement [2] či nevykonává univerzální trestní jurisdikci.[3]

Demokratický režim Taiwanu je tak křehký a bez formální vazby na mezinárodní mechanismy může být v budoucnu obtížné demokratické výdobytky na ostrově udržet. Nejde tedy jen o právo Taiwanu jako takového být členem mezinárodního společenství. Především jsou ve hře lidská práva 23 milionů Taiwanců. Těm bylo z politických důvodů zmíněnou rezolucí č. 2758 odňato právo participovat na univerzálním systému lidských práv a svobod. Hlásí-li se proto Charta OSN a Deklarace k principu univerzální lidskoprávní ochrany příslušící všem lidem bez rozdílu, pak neexistuje legitimní důvod, proč by z této ochrany měli být Taiwanci vyloučeni.

* Pavel Doubek působil na Taiwanu v letech 2019 – 2022 v rámci tří postdoktorských projektů zaměřených na lidská práva. V rámci těchto projektů vyučoval i jako externí pedagog na Soochow University v Taipei a poskytoval poradenství Národní lidskoprávní instituci při kontrolách věznic.

Poznámky

[1] Rezoluce však neříká nic o mezinárodním uznání ČLR či ROC. ROC tak nezávisle na jiném státu nadále vykonává neomezeně svou zákonodárnou, soudní i výkonnou moc.

[2] Zásada nenavracení. Stanoví, že cizince nelze vyhostit, pokud by mu v zemi původu hrozilo pronásledování, mučení nebo jiné špatné zacházení.

[3] Možnost stíhat pachatele závažných trestných činů spáchaných bez vazby k danému státu. Jedná se například o pachatele válečných zločinů či zločinů proti lidskosti

Zdroje

TH Lai et al, A Tragic Beginning: The Taiwan Uprising of February 28, 1947, Stanford University Press (1991)

Kironska, Kristina, Taiwan’s Road to an Asylum Law: Who, When, How, and Why Not Yet? Human Rights Review 23.2 (2022): 241-264.

United Nations General Assembly Resolution 2758 ze dne 25. října 1971, č. A/RES/2758(XXVI). Dostupné z: https://undocs.org/Home/Mobile?FinalSymbol=A%2FRES%2F2758(XXVI)&Language=E&DeviceType=Desktop&LangRequested=False.

National Security Act (國家安全法) ve znění ze dne 8. června 2022. Dostupný z: https://law.moj.gov.tw/ENG/Index.aspx.

Řada dokumentů k období bílého teroru je k dispozici na stránkách National Human Rights Museum (online). Dostupné z: https://www.nhrm.gov.tw/w/nhrmEN/Index.

Covenants Watch, Treaty Review Process (online). Dostupné z: https://www.en.covenantswatch.org.tw/treaty-reviews/.

Fotografie

[1] Taipei, Taiwan. Cityscape of Taipei Taiwan during typhoon 2015, 17. července 2019, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0 DEED.