Velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozhodl o stížnosti advokátů, kterým vnitrostátní soud za průtahy v řízení a pohrdání soudem uložil bez jednání vysokou pokutu. Stížnost Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall proti Islandu štrasburský soud označil za nepřijatelnou, jelikož řízení o pokutě považoval za disciplinární a nikoli trestní.  

Dva velké islandské rozsudky

Island patří ke státům, které ratifikovaly Úmluvu spolu s dalšími státy v první skupině, díky čemuž nabyla v roce 1953 účinnosti. Přesto se prvního rozsudku velkého senátu dočkal až v prosinci 2020, tedy po dlouhých 67 letech. A to na oplátku hned dvou velkosenátních rozsudků během jednoho měsíce.

Nejprve si pozornost médií získal rozsudek Guðmundur Andri Ástráðsson proti Islandu, který řešil dopad nestandardního postupu při jmenování soudců na dodržení zásady soudu zřízeného zákonem. Rozsudek vyvolal rozruch již v roce 2019, kdy se po vynesení senátního rozsudku, který velký senát v prosinci 2020 potvrdil, islandská ministryně spravedlnosti rozhodla pro svou rezignaci.

Na sklonku roku 2020 Soud vydal rozsudek v další významné kauze, která se týkala také práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 a zákazu uložení trestu bez zákona zaručeného článkem 7 Úmluvy. Soud v této věci Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall proti Islandu zkoumal použitelnost trestní větve článku 6 na řízení o uložení pokuty dvěma advokátům, kteří přes nesouhlas vnitrostátního soudu vypověděli plné moci svým klientům a nedostavili se k hlavnímu líčení. Nutno předeslat, že Soud dospěl k poněkud překvapivému závěru.

Případ obhajoby bankéřů obviněných z podvodu

Stěžovatelé Gestur Jónsson a Ragnar Halldór Hall, partneři advokátní kanceláře v Reykjavíku, měli zastupovat dva obžalované bankéře stíhané za podvod a další finanční kriminalitu. Obžalovaní se měli trestných činů dopustit v roce 2008 během vážné hospodářské krize, která vedla ke krachu největších islandských bank.[1]  

S ohledem na složitost případu žádali oba stěžovatelé příslušný islandský soud několikrát o odročení začátku hlavního líčení. Soud však jejich žádost opakovaně zamítl, a tak se po dohodě s klienty rozhodli pouhé tři dny před plánovaným začátkem hlavního líčení vypovědět svá zmocnění k jejich zastupování. Ve své žádosti o zproštění povinnosti obhajoby uvedli, že kromě nedostatku času na přípravu dochází k porušení některých dalších práv obhajoby. Soud stejného dne žádost zamítl s tím, že změna obhájců by vyvolala významné nežádoucí průtahy. Stěžovatelé soud informovali o svém záměru se k hlavnímu líčení nedostavit, což také následně učinili.

Obžalovaní se k hlavnímu líčení dostavili s novými právními zástupci a jednání muselo být z těchto důvodů odročeno na neurčito. Státní zástupce namítal, že stěžovatelé jednali čistě účelově s cílem způsobit průtahy v řízení. Požadoval proto za porušení jejich povinností uložení sankce.

V prosinci 2013 vynesl okresní soud odsuzující rozsudek pro bankéře. Stěžovatelům uložil pokutu ve značné výši cca 6 200 eur za pohrdání soudem a způsobení průtahů v řízení. Uložení pokuty následně potvrdil nejvyšší soud. Proto ve své stížnosti ke štrasburskému soudu stěžovatelé namítali, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, neboť okresní soud rozhodl o uložení pokuty v jejich nepřítomnosti. Dále namítali, že uložení pokuty bylo v rozporu se zásadou uložení trestu na základě zákona ve smyslu článku 7, jelikož výše pokuty nebyla předvídatelná a pokutu jim soud uložil za jednání, kterého se dopustili ve chvíli, kdy již nebyli obhájci.

Engelovská kritéria a senátní rozsudek

Pro seznámení se s podstatou rozsudku štrasburského soudu je klíčový koncept tzv. engelovských kritérií. Podle nich Soud určuje, zda stěžovatel čelil ve vnitrostátním řízení trestnímu obvinění a jeho námitka tak spadá do trestní větve článku 6 Úmluvy, který zaručuje práva obviněného v trestním řízení.[2] Soud při jejich posuzování hodnotí napřed klasifikaci deliktu v rámci vnitrostátního práva, v druhém kroku samotnou povahu deliktu a ve třetím druh a stupeň závažnosti sankce, kterou lze za daný delikt uložit.[3] Svůj název získala podle rozsudku Engel a ostatní proti Nizozemsku.  

Senátní rozsudek vycházel pouze z prvního engelovského kritéria a ze závěru islandského nejvyššího soudu. Senát proto konstatoval, že trestní řád upravuje disciplinární delikt stěžovatelů, a tudíž se jedná o trestní obvinění ve smyslu Úmluvy. K porušení článku 6 ani článku 7 Úmluvy podle něj však nedošlo.

Velký senát: řízení o pokutě za pohrdání soudem je disciplinární řízení

Velký senát při posuzování prvního kritéria naopak uvedl, že zařazení sankce za pohrdání soudem do trestního řádu není rozhodující. Sankce je totiž formulována shodně s odpovídajícími ustanoveními občanského soudního řádu.

Při hodnocení povahy deliktu Soud nejprve konstatoval, že ustanovení umožňovalo postih pouze státního zástupce, obhájce či advokáta, tedy osob, které mají zvláštní roli ve výkonu spravedlnosti, z čehož jim pramení řada povinností a případných sankcí za jejich neplnění. Sankce se však dle Soudu více blíží disciplinárním sankcím než uložení trestu za trestný čin.

Ačkoli stěžovatelé porušili své povinnosti závažným způsobem, když se nedostavili k nařízenému jednání, podle štrasburského soudu to nepostačuje k závěru, že delikt byl svou povahou trestným činem. Bylo tak třeba, aby přistoupil ke zkoumání třetího kritéria.

Při posuzování povahy a závažnosti sankce si Soud povšiml, že za delikt stěžovatelů nebylo možné uložit trest odnětí svobody, ani uloženou pokutu v případě neuhrazení na trest odnětí svobody přeměnit. Podotkl, že delikt se rovněž nezaznamenával do trestního rejstříku. Konečně dodal, že vysoká pokuta a absence jejího horního limitu nepostačují k tomu, aby bylo možné sankci označit za trestní na základě třetího kritéria.

Soud tak po přezkoumání engelovských kritérií uzavřel, že řízení o uložení pokuty za pohrdání soudem a průtahy v řízení nemělo povahu trestního obvinění ve smyslu článku 6 Úmluvy a námitka stěžovatelů je tak nepřijatelná ratione materiae.

S ohledem na tento závěr Soud označil z důvodu potřeby konzistentního výkladu Úmluvy za nepřijatelnou rovněž námitku na porušení zákazu trestu bez zákona zaručeného článkem 7 Úmluvy. Jinými slovy, jelikož Soud řízení ve věci stěžovatelů nepovažoval za trestní, nemohl ani uloženou pokutu považovat za trest ve smyslu Úmluvy.

Odklon ESLP od dosavadní judikatury 

V projednávané věci je snadné pochopit důvody, které vedly islandský soud k uložení vysoké pokuty stěžovatelům. Projednání věci v přiměřené lhůtě je totiž dalším z aspektů práva na spravedlivý proces, o jehož naplnění musí soudy aktivně usilovat procesním obstrukcím navzdory.

Změna obhájce v průběhu hlavního líčení patří ostatně mezi obstrukce, které obhajoba v komplikovaných případech nezřídka využívá, pokud se rozhodne hrát hru s časem. V českém prostředí lze připomenout kauzu bývalého poslance a hejtmana Davida Ratha stíhaného pro korupci, který se v rámci svých zdržujících praktik rozhodl právě pro změnu obhájce těsně před proslovením závěrečných řečí.

Závěr štrasburského soudu však vyvolává otázky. V projednávané věci se totiž Soud rozhodl odklonit od závěru islandského nejvyššího soudu, že řízení o pokutě představovalo trestní obvinění. V minulosti se přitom Soud od označení řízení ve vnitrostátním právu odkláněl při aplikaci engelovských kritérií jen tehdy, pokud řízení jako trestní vnitrostátním právem chápáno nebylo. Soud jej typicky po zvážení druhého a třetího kritéria za trestní označil a stěžovatelům tak přiznal vyšší stupeň ochrany. V této věci tomu však bylo zcela naopak, což ostatně kritizovali tři disentující soudci. Zdůraznili, že Soud de facto přistoupil k tomu, že v rozporu s článkem 53 Úmluvy snížil standard ochrany lidských práv, který stěžovatelům přiznává vnitrostátní právo. 

Tento závěr je samozřejmě diskutabilní z hlediska ochrany práva na spravedlivý proces. Je ovšem promarněnou příležitostí i ve vztahu k námitce na poli článku 7. Bylo by totiž velmi zajímavé vědět, jak by Soud posuzoval soulad sankce bez horního limitu se zásadou zákazu trestu bez zákona. Na to si však budeme muset ještě počkat v budoucích rozsudcích. 

Poznámky

[1] Řízení ve věci obžalovaných bankéřů bylo shodou okolností již také předmětem řízení před Soudem, a to ve věci Sigurður Einarsson a ostatní proti Islandu, ve které Soud shledal porušení jedné z námitek na poli práva na spravedlivý proces.

[2] Trestní obvinění je tzv. autonomním pojmem Úmluvy a zahrnuje i některé případy, které za trestní obvinění nepovažuje vnitrostátní právo členského státu. 

[3] Při zkoumání engelovských kritérií platí, že druhé a třetí kritérium jsou alternativní; to však nevylučuje, aby Soud použil kumulativní přístup tam, kde oddělená analýza obou kritérií neumožňuje dospět k jasnému závěru ohledně existence „trestního obvinění“.

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. Engel a ostatní proti Nizozemsku č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57479).

Evropský soud pro lidská práva. Gestur Jónsson and Ragnar Halldór Hall proti Islandu, č. 68273/14 a 68271/14, rozsudek velkého senátu ze dne 22. prosince 2020, (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-207115).  

Evropský soud pro lidská práva. Guðmundur Andri Ástráðsson proti Islandu, č. 26374/18, rozsudek velkého senátu ze dne 1. prosince 2020, (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-206582).

Evropský soud pro lidská práva. Sigurður Einarsson a ostatní proti Islandu, č. 39757/15, rozsudek ze dne 4. června 2019, (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-193494).

Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. 2012. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck.

Kubištová, Pavla. Účelový krok, říká soudce Pacovský. Jeho strýce chtěl Rath za obhájce. 18. května 2015, idnes.cz,  (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rath-hraje-o-cas-povolal-soudcova-stryce.A150518_112422_domaci_pku)

Fotografie

[1] Advokát Ragnar Halldór Hall, autor: Guðmundur Kr. Jóhannesson, 1. května 2020, zdroj: archiv advokátní kanceláře Jonsson & Hall, editace: ořez.