Nejvyšší soud vydal v březnu rozsudek, kterým zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze týkající se poskytování veganské stravy ve vazbě. Městský soud v Praze rozhodl, že vazební věznice neměla povinnost poskytovat zatčenému muži veganskou stravu. Podle Nejvyššího soudu však Městský soud v Praze pochybil, když ve svém rozhodnutí zvažoval provozní situaci v konkrétní vazební věznici a rozlišoval mezi náboženstvím a sekulárním světonázorem.

Žalobce byl více než půl roku umístěn ve Vazební věznici v Litoměřicích. Přes jeho opakované žádosti mu nebyla poskytována veganská strava. Žalobce byl veganem už před nástupem do vazby a konzumaci živočišných produktů (např. masa, mléka a vajec) odmítal z etických důvodů. Vedení věznice mu však na jeho požadavky sdělilo, že mu veganskou stravu věznice poskytovat nemůže, jelikož by se nevešla do předepsaného limitu nutričních hodnot, které musí věznice podle interního předpisu zajišťovat.

Žalobce se proto před soudem domáhal omluvy jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu vznikla, když se ve vazbě nemohl stravovat v souladu se svým přesvědčením vegansky.

Městský soud v Praze: veganství není náboženstvím, a nelze proto aplikovat judikaturu ESLP

Soud prvního stupně žalobě vyhověl a konstatoval porušení práva žalobce na svobodu myšlení a svědomí. Městský soud v Praze jakožto odvolací soud k odvolání Ministerstva spravedlnosti však žalobu zamítl.

Podle odvolacího soudu nestačí pro přípravu vyvážené veganské stravy denní limit 57 Kč na osobu, jelikož při veganském stravování musí být poskytovány výživové doplňky (např. vitamín B12). Kromě toho bylo pro odvolací soud zásadní, že přesvědčení žalobce nebylo náboženským přesvědčením. Vzhledem k tomu odvolací soud odmítl aplikovat na posuzovaný případ judikaturu Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) k čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“). 

Je nerozhodné, zda jde o náboženství nebo sekulární světonázor 

Nejvyšší soud takovou interpretaci odmítl. Judikatura ESLP při výkladu čl. 9 Úmluvy nerozlišuje, zda se jedná o přesvědčení vycházející z náboženství či sekulárního světonázoru. Judikatura ESLP tak je podle Nejvyššího soudu použitelná v obou případech.

Nejvyšší soud na případ aplikoval pětistupňový test vytvořený judikaturou ESLP k aplikaci čl. 9 Úmluvy. Konkrétně zvažoval, zda 1) projednávaná věc spadala pod rozsah čl. 9, 2) došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9, 3) byl zásah v souladu se zákonem, 4) sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů uvedených v čl. 9 odst. 2 a zda 5) byl zásah přiměřený. 

Neposkytnutí veganské stravy ve vazbě nelze odůvodnit interním předpisem věznice

Věc podle Nejvyššího soudu pod věcný rozsah čl. 9 Úmluvy spadá. Odkázal přitom na judikaturu ESLP, podle které je veganství přesvědčením, které splňuje podmínky světonázoru, a tak požívá ochrany čl. 9 Úmluvy. ESLP totiž ve své judikatuře stanovil, že pokud mají být nějaké myšlenky považovány za přesvědčení požívající ochrany čl. 9 Úmluvy, musí se jednat o myšlenky, které mají určitou úroveň konzistence, jsou míněny vážně, jsou soudržné a důležité.[2]

Co se týče druhého bodu testu, neposkytování veganské stravy ve vazbě je absolutním zásahem do svobody své přesvědčení projevovat. Pokud jde o třetí bod testu (legalita), zdůraznil Nejvyšší soud, že omezení možnosti praktikujícího vegana přijímat stravu rostlinného původu nemůže být stanoveno vyhláškou či interním předpisem Vězeňské služby. Nejvyšší soud tak odmítl argument vazební věznice, že by se poskytováním veganské stravy nevešla do předepsaného limitu nutričních hodnot, které musí věznice podle interního předpisu zajišťovat.

K provozní situaci ve vazební věznici nelze přihlížet

Ohledně legitimity zásahu (čtvrtý bod testu) uvedl Nejvyšší soud, že vazbu není možné vnímat jako sankci, jelikož i ve vazbě je třeba na člověka pohlížet jako na osobu nevinnou, jak plyne z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 

Zákonná úprava přitom rozlišuje, zda se osoba nachází ve vazební nebo standardní věznici. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody totiž stanovuje, že je při výkonu trestu třeba přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím odsouzených „v rozsahu, v jakém to umožňuje provoz věznice.“ Podobná úprava v zákoně o výkonu vazby však zmínku o provozní situaci ve věznici neobsahuje.

Podle Nejvyššího soudu tak provozní situace (např. velikost kuchyně) ve vazební věznici, ve které byl zatčený muž umístěn, není pro posuzovaný případ relevantní a Městský soud v Praze k ní proto neměl přihlížet. 

Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že pokud se na obstarání stravy souladné s náboženstvím nebo přesvědčením nekladou vysoké nároky (např. zcela specifická příprava jídla), nebude zpravidla důvod pro odepření poskytování takové stravy ze strany věznice. Nejvyšší soud tak odmítl obecné poukazování na technické a personální vybavení vazební věznice či na normativní limity, tj. interní vyhlášku určující nutriční hodnoty vězeňské stravy. 

Je veganská strava finančně náročná?

Dovolací soud Městskému soudu v Praze rovněž vytkl, že není zřejmé, jak došel k závěru o finanční náročnosti veganské stravy (odvolací soud v rozsudku zdůrazňoval, že při vyvážené veganské stravě je nutné brát potravinové doplňky). Městský soud v Praze totiž ve svém rozsudku nezmínil žádný exaktní výpočet nákladů veganského stravování a neuvedl ani, na základě jakých úvah svůj závěr o finanční náročnosti veganské stravy učinil.

V obiter dictum Nejvyšší soud uvedl, že žalobce se ve své žalobě nedomáhal omluvy za nepodávání potravinových doplňků, a pokud to považoval odvolací soud za právně relevantní, měl žalobce poučit podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. V závěru rozsudku Nejvyšší soud naznačil, že případné potravinové doplňky by si mohly osoby umístěné ve vazbě pořizovat na své náklady samy.

Stravování ve věznicích v judikatuře Nejvyššího správního soudu

Podobný případ stravování ve věznicích řešil před rokem i Nejvyšší správní soud.[3] Jednalo se o případ, kdy se žalobce domáhal deklarace nezákonnosti zásahu vůči věznici, která mu zhruba půl roku odmítala poskytovat vegetariánskou stravu. Věznice to odůvodňovala rekonstrukcí kuchyně, při které údajně nebylo možné vegetariánskou stravu připravovat.

Této argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Odkázal přitom na judikaturu ESLP (rozsudek Jakóbski proti Polsku),[4] podle které je třeba vždy hledat a nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmy věznice a zvláštními zájmy toho, kdo se chce stravovat vegetariánsky. Tento princip nebyl v řešeném případě naplněn. 

Věznice totiž po celou dobu rekonstrukce byla schopna připravovat muslimskou stravu, která byla z velké části vegetariánská. Podle Nejvyššího správního soudu věznice rovněž pochybila, když žalobce označila za „hladovkáře“ a znemožnila mu nadále chodit do zaměstnání. Tím žalobci omezila možnost obstarat si finanční prostředky a fakticky mu tak znemožnila obstarávat si na vlastní náklady vegetariánskou stravu v kantýně.

Poznámky

[1] Podle čl. 9 Úmluvy má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Svoboda své přesvědčení projevovat může být omezena, ale jen v případech stanovených v čl. 9 odst. 2 Úmluvy (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrana práv a svobod jiných). 

[2] Rozsudek ESLP ze dne 25. února 1982 ve věci Campbell a Cosans proti Spojenému království.

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2020, č. j. 2 As 280/2019-20.

[4] Rozhodnutí ESLP ze dne 7. prosince 2010, Jakóbski proti Polsku, stížnost č. 18429/06.

Zdroje

Rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. března 2021, č. j. 30 Cdo 4133/2019-160.

Fotografie

[1] Veganská snídaně. Vegan Sausages, vegan coffee latte and a vegan muffin (5090081415), autor: Suzette - www.suzette.nu from Arnhem, Netherlands, 17. října 2010, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 2.0.