V září letošního roku se Ústavní soud zabýval postupem orgánů činných v trestním řízení při prověřování úmrtí 26letého pacienta ve Vsetínské nemocnici. Proč Ústavní soud kritizoval prověřování této smutné události a jak vymezil požadavky na účinné vyšetřování?

Dne 31. 7. 2017 byl do Vsetínské nemocnice přivezen pacient s bolestmi břicha. Téhož dne bylo provedeno vyšetření, které ukazovalo na zánět způsobený obstrukcí žlučových cest. Druhý den ráno se stav pacienta zhoršil. Trpěl zimnicí a horečkou, prudce se rozvíjela infekce. Byla podána nitrožilně antibiotika a lékař nemocnice začal domlouvat nutnou operaci v jiné nemocnici, neboť Vsetínská nemocnice předmětný zákrok neprovádí.

Dotázané nemocnice však žádost o okamžité provedení zákroku odmítly, protože neměly volné kapacity. Operace tedy byla domluvena až na následující den, 2. 8. 2017. Mezitím se však začal zdravotní stav pacienta rapidně zhoršovat. Přestávaly pracovat ledviny, třikrát došlo k fibrilaci komor [1] a začal se rozvíjet septický šok [2]. V takovém stavu byl již  převoz pacienta vyloučen. Dne 2. 8. v odpoledních hodinách pacient zemřel.

Postup orgánů činných v trestním řízení

Stěžovatel, dědeček zesnulého, se obrátil s podezřením na zanedbání péče na policii. Konkrétně měl za to, že mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti. Policie si nechala zpracovat znalecký posudek k průběhu hospitalizace. Z něho vyplynulo, že „postup diagnostiky a léčby odpovídal postupu lege artis a dostupným možnostem Vsetínské nemocnice“. Na základě znaleckého posudku a podání vysvětlení z řad několika osob zdravotnického personálu policie věc odložila. Stěžovatel tento závěr napadl stížností, která však byla zamítnuta usnesením okresního státního zastupitelství jako nedůvodná.

Stěžovatel následně poskytnul policii odborné vyjádření konzultujícího lékaře. Tento konzultant zhodnotil znalecký posudek jako odbytý a mylný. Dle jeho názoru měla nemocnice hned druhý den po přijetí provést sama alternativní chirurgický zákrok (zákrok třetí volby) [3] a neměla vyčkávat na převoz do jiné nemocnice. I přes toto doplnění police věc znovu odložila. Stěžovatel proti odložení brojil opětovně stížností, nicméně opět neúspěšně.

S úspěchem se stěžovatel nesetkal ani u krajského státního zastupitelství, které odložilo jeho podnět k výkonu dohledu.[4] Proto se bránil proti uvedeným rozhodnutím stížností k Ústavnímu soudu. 

Právo na účinné vyšetřování

Ústavní soud zrekapituloval, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. V daném případě toto právo vyplývá z práva na život [5], podle něhož má stát povinnost „vytvořit účinný a nezávislý justiční systém, který bude schopen zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti.“

Ústavní soud připomněl, že právo na účinné vyšetřování je složeno ze čtyř základních kritérií: a) nezávislost a nestrannost, b) rychlost, c) efektivita a d) veřejná kontrola. Pokud má stát svým závazkům dostát a vést v dané věci skutečně řádné a efektivní vyšetřování, musí beze zbytku naplnit všechna tato kritéria.

Ústavní soud neshledal žádných nedostatků, pokud jde o první a čtvrté kritérium. Zkritizoval však, že vyšetřování nebylo dostatečně rychlé. Extrémní průtahy nicméně neshledal. Pokud jde o efektivitu vyšetřování, Ústavní soud vytkl závažná pochybení, zejména při dokazování.

Efektivita vyšetřování

K dokazování Ústavní soud uvedl: „Analýza shromážděného důkazního materiálu postrádá logickou provázanost, obsahuje vnitřní rozpory, a tudíž prověřování, které bylo ve věci provedeno, nelze považovat za efektivní. Tentýž závěr lze učinit i co do rozsahu provedeného dokazování, které obsahuje značné mezery, což ve svém důsledku zapříčinilo učinění vadných právních závěrů, které vyústily ve vydání napadených rozhodnutí.“

Ústavní soud odmítl nekritický přístup orgánů činných v trestním řízení k závěrům znaleckého posudku, nevypořádání se s odborným vyjádřením konzultujícího lékaře a nevyslechnutí významných svědků. Vyjádřil se v tom smyslu, že znalecký posudek není jakousi nedotknutelnou mantrou, ale orgány činné v trestním řízení jsou naopak povinny ověřit proces jeho vytváření, podklady, z nichž znalec vycházel, použité metody, apod. Znalec má být následně s fakty konfrontován a má být schopen odpovědět upřesňující dotazy. Zdůraznil konkrétní vyjádření znalce, která považoval za pochybná a sám vymezil otázky, na něž se měl policejní orgán snažit hledat odpovědi (zejména body 43–45 nálezu).

Stranou kritiky Ústavního soudu nezůstaly ani další aspekty dokazování. Policejnímu orgánu například vytkl, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek, když si dva odborné důkazy odporovaly. Dále, že podrobně nezkoumal jednotlivé časové úseky a spokojil se toliko s obecným zarámováním situace (např. „mezi 13:30 hod. a 18:22 hod.“). Dalším vadným závěrem policejního orgánu bylo, že vztáhl posuzování postupu lege artis toliko k možnostem Vsetínské nemocnice a už se nezabýval povinností zajistit provedení zákroku v jiném zdravotnickém zařízení. V tomto smyslu též Ústavní soud upozornil na možnou trestněprávní odpovědnost nemocnic jako právnických osob, což rovněž zůstalo mimo zorné pole dokazování.

Závěry

Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování a zrušil napadená rozhodnutí policejního orgánu. Policejní orgán tak musí ve věci opětovně zahájit prověřování a věnovat se otázkám a závěrům, které plynou z odůvodnění tohoto nálezu.

Přestože rozhodnutí Ústavního soudu život mladého člověka nevrátí a je pro pozůstalé jen malou „náplastí“, může mít velký význam do budoucna při objasňování trestných činů v rámci poskytování zdravotních služeb.

Ústavní soud totiž zcela jasně vymezil konkrétní povinnosti orgánů činných v trestním řízení a snad také „zbořil“ některá zažitá dogmata. V prvé řadě vyvrátil představu o odborném znaleckém posudku jako o něčem nedotkutelném, co pacient nemá šanci zpochybnit názorem „vlastního“ lékaře či konzultanta. Odmítl též pojetí „objektivních možností nemocnice“ jako absolutního vyvinění z její odpovědnosti. A konečně též zdůraznil, že policejní orgán není nutně „bezzubý“, pokud jde o odborné informace poskytnuté znalci či lékaři a má celou paletu nástrojů, jak odborný názor prověřit.

Vzhledem k tomu, že tento nález podrobně vymezil povinnosti policejního orgánu na poli účinného vyšetřování a má značný význam do budoucna, je vhodné, aby se s jeho obsahem orgány činné v trestním řízení podrobně seznámily. Jako ideální se jeví jeho promítnutí (spolu s Istanbulským Protokolem [6]) do pravidelného policejního školení.[7]

 

Poznámky

[1] Jedná se o poruchu srdečního rytmu, která pacienta bezprostředně ohrožuje na životě. Nejčastěji vzniká v rámci akutního infarktu myokardu.

[2] Závažná infekce v organismu, v jejímž důsledku dochází k selhávání orgánů a často končí smrtí.

[3] Chirurgická intervence s kompletním servisem žlučových cest, tzv. choledochotomie.

[4] Ve smyslu § 12c zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Článek 6 Listiny základních práv a svobod a článek 2 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

[6] Zásady OSN pro účinné vyšetřování a dokumentování mučení a špatného zacházení.

[7] Což je ostatně další závazek státu vyplývající z práva na život a práva nebýt mučen.

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 8. září 2020, sp. zn. III. ÚS 1477/20

Fotografie

Znak Policie ČR. SKPV badge (2002-2015), autor: Kolomaznik, 28. července 2018, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 4.0, editace: ořez.