Maroš Matiaško je právník, specializující se na oblast lidských práv, zejména na práva osob se zdravotním postižením a problematiku špatného zacházení. Ve své kariéře působil jako advokát, akademik a právník na Evropském soudu pro lidská práva. Kromě toho spoluzaložil neziskovou organizaci Fórum pro lidská práva. V rozhovoru s ním jsme se bavili o jeho profesní dráze, klíčových tématech jeho práce i o výzvách, kterým čelí při obhajobě lidských práv.

Kdy jste si uvědomil, že lidská práva jsou oblast, které se chcete věnovat?

Pro mě to bylo hodně brzy, určitě už na univerzitě. Jsem ročník, kdy začínaly výjezdy v rámci Erasmu, byli jsme první ročník, který měl možnost studovat díky tomuto skvělému programu v zahraničí. Já jsem si vybral Univerzitu v Rotterdamu, právě i kvůli tomu, že Nizozemsko je známé tím, že lidská práva jsou u nich na univerzitách téma. To u nás v době mého studia nebylo.

A proč to bylo pro mě důležité? Možná to souviselo s mou osobní zkušeností z dospívání v rámci jedné subkultury. Ale to je intimní zkušenost, kterou si ponechám pro sebe.

Lidská práva byla pro mě vždy otázkou nejen teoretickou, ale také praktickou ochranou lidí ve zranitelných situacích. A to bylo pro mě velmi důležité. Měl jsem blízko k právům lidí se zdravotním postižením, vlastně už když jsem byl na gymnáziu. Pracoval jsem s lidmi s mentálním postižením a měl možnost zažít, kterým problémům čelí.

Práva jako obor je skvělý i zavazující v tom, že vám dává díky zvláštnímu know-how určitou moc a je na vás, jestli a jak ji využijete. Ta moc spočívá v tom, že vás nejen učí porozumět normativnímu systému, který nás obklopuje, ale zároveň vám dává možnosti, jak ten systém testovat a zkoušet proměňovat, což mě vždy oslovovalo právě v návaznosti na různé situace nespravedlnosti, kterým jsou lidé například s mentálním postižením vystaveni. Takže mně studium práv a lidských práv dávalo smysl právě proto, že mi ukazovalo cestu, jak lze věci změnit, lidem pomoct a napravit nespravedlnost.

V mém případě sehrála svou roli ještě jedna okolnost. Když jsem studoval právnickou fakultu, začal jsem studovat současně dvouobor psychologie a sociální práce, což mi přineslo úplně jinou perspektivu. Je to strašně obohacující, když právník není zaměřený pouze na právo. Právnické fakulty učí hlavně pozitivní právo. Člověk se vůbec nemusí setkat s klientem a skutečným příběhem. Celé studium může být poměrně abstraktní, a právě to druhé studium bylo o člověku, o jeho příběhu, o jeho často nešťastné sociální situaci, o možnostech, jak tuto situaci proměnit, jak mu nabídnout podporu a péči, jak ho vymanit z konkrétní prekarity, a to bylo pro mě velmi přínosné. 

Je pro vás v odvětví lidských práv někdy obtížné hledat motivaci? Toto prostředí umí být v určitých chvílích frustrující.

Ano, někdy je to náročné, protože vlastně zažíváme permanentní frustraci. Zároveň jsou ale momenty, kdy litigace a ochrana lidských práv člověka velmi nabíjí. Někdy se podaří velmi hezké rozhodnutí, které má potenciál pro systémovou změnu, a to je extrémně motivující. 

Také je pro mě motivující kontakt s lidmi a práce v terénu. Když se potkáte s člověkem nebo skupinou lidí a řešíte s nimi jejich situaci plnou nespravedlnosti a společně přemýšlíte nad tím, jak to právně uchopit, to jsou velmi silné momenty, někdy plné naděje a doufání. Když slyšíte, že lidé jsou motivovaní, že oni do sporu chtějí jít, a to nikoliv kvůli sobě, ale často kvůli systémovým problémům. Jako právníci jim nemůžeme zajistit, že se jejich problém právním podáním vyřeší, to je totiž otázka na mnoho let, někdy desetiletí a problém, který překračuje individuální příběh. A lidé to vědí, přijímají a do těch sporů jdou právě s nadějí, že pomohli druhým. V takové situaci si uvědomím, že nemohu podlehnout frustraci. Spíše být průvodcem a vlastní emoce raději uzávorkovat.

O působení na Evropském soudu pro lidská práva

Jaké byly Vaše hlavní úkoly a odpovědnosti během působení v kanceláři Evropského soudu pro lidská práva?

Já jsem působil na pozici, která se jmenuje asistent lawyer, což je právník, který je na počátku samotného procesu poté, co je zaregistrovaná stížnost proti České republice. Ve chvíli, kdy  tento právník dostává na stůl stížnost, posoudí formální náležitosti spojené s formulářem, udělá základní právní hodnocení, a pak konzultuje další postup. Jestli stížnost zařadit  do samosoudcovského rozhodování (nebo tzv. single judge procedure), to znamená odmítnutí pro zjevnou nepřijatelnost, nevyčerpání, apod., důvodů je vícero. To bylo mým hlavním úkolem, vlastně filtrace všech stížností proti České republice.

Pro každé takové rozhodnutí se vypracovává v rámci kanceláře krátké zdůvodnění, jde vlastně o návrh rozhodnutí pro soudce. Celý proces je hodně formalizován. Rozhodnutí, které dostává stěžovatel, je sice uniformní dopis, ale v pozadí toho uniformního dopisu je právní hodnocení, kontrola a často i komplexnější diskuse.

Mým druhým úkolem bylo v situaci, kdy jsem stížnost registroval a otevírala se tam otázka možného porušení lidských práv, připravit podklady pro tzv. komunikaci. Takový případ se musí komunikovat české vládě a pro tuto komunikaci se vypracovávala podrobná právní analýza, kdy se musel pojmenovat problém, zpracovat judikatura, navrhnout strukturu otázek pro vládu a identifikovat možné varianty právního řešení. Opět jde o poměrně formalizovaný a strukturovaný proces, kdy člověk nepracuje sám, ale už v týmu i zahraničních právníků. Zpracovával jsem tyto analýzy, a pak vypracovával i samotnou komunikaci. Když jsem na ESLP působil, tyto komunikace byly mnohem komplikovanější a detailnější, než je vidíme dnes v HUDOCU. Proces se zjednodušil a zrychlil. 

Mým třetím úkolem bylo připravovat už konkrétní rozhodnutí v komunikovaných věcech. Některá rozhodnutí, která jsem zpracovával se týkala i jiných států, např. Slovenska nebo Ruské federace.

V rámci ESLP je častá spolupráce s jinými orgány, např. CPT, dále relativně často se dělal komparativní výzkum, např. když velký senát projednával určité kauzy, tak právníci pracující na těchto případech chtěli vědět, jaká je situace v jednotlivých členských zemích Rady Evropy.

Český tým je menší, proto byla moje práce komplexnější. Na ESLP jsou týmy zemí, které jsou mnohem větší a tam pak právníci dělají jen konkrétní určité úkoly.

Co pro vás bylo při práci v mezinárodním právním prostředí nejsložitější?

Ani to nebyla povaha toho mezinárodní prostředí, to mi naopak hodně vyhovovalo, myslím, že je obohacující. Pro mě byla spíš složitá ta extrémně institucionalizovaná povaha rozhodování. Soud je zkrátka byrokratická instituce se vším všudy. S pozitivy i negativy, které se s tím pojí. Nevyhnutelná institucionální povaha justiční administrativy na této úrovni úplně nevyhovovalo mé povaze. Ale myslím si, že se to dá velmi dobře zvládnout, když kolem sebe máte podporující kolegy a kolegyně, a to jsem měl. Český tým byl skvělý a práce byla s kolegyněmi velmi příjemná.

Může se ale rovněž stát, že člověk narazí na komplikovanější vztah se soudcem. A to vám pak hodně ztěžuje práci, protože to neovlivníte. V době, kdy jsem na soudu působil, byl soudcem Aleš Pejchal a nálada v týmu byla ovlivněna jeho konflikty s různými lidmi z kanceláře.

Jak tato zkušenost ovlivnila Váš pohled na ochranu lidských práv v Evropě?

Začnu s pozitivními zkušenostmi. ESLP funguje perfektně, je to velmi profesionální instituce, která má propracovanou, sofistikovanou interní administrativní i expertní strukturu. Zejména zažívat tu odbornost bylo pro mě nesmírně inspirující. Myslím si, že právě ta expertní struktura může být inspirující i pro náš Ústavní soud. Funguje tam velmi silné oddělení, které se jmenuje Juris Consult. Je to interní soudní oddělení expertů na různé oblasti, které vydává stanoviska k rozsudkům a díky tomu se skutečně málokdy stane, že by rozsudek nebyl konzistentní s předchozí judikaturou. Hodně se akcentuje integrita rozhodování. To vnímám velmi pozitivně, protože integrita rozhodnutí posiluje důvěru v soud a jeho rozsudky.

Další, pro mě velmi důležitou věcí, bylo zažívat transparentnost soudu a jeho procesů. I když to člověk zvenčí nevidí, tak rozhodování je podle mě transparentní a děje se skutečně kolektivně. Senáty, které rozhodují, vedou odborné a relevantními diskuse. Nefunguje to tak, že by například soudce zpravodaj protlačil rozhodnutí nebo že by ostatní soudci a soudkyně nečetli návrh rozsudku. Na ESLP se o rozhodnutí diskutuje podrobně a soudci a soudkyně bývají dobře připravení a argumentačně vybavení. Je běžné, že soudci nesouhlasí a draft vrátí, často se diskuse opakují. Soudci a soudkyně mají samozřejmě i možnost disentů, či souhlasných stanovisek.

Jiná pozitivní zkušenost se týkala citlivosti na příběhy stěžovatelů. Měl jsem pocit, že se skutečně akcentuje životní příběh člověka, o jehož právech se jedná. Ono to možná souvisí s tím, že soudci přichází z různých profesí, z různých zemí a jurisdikcí, často jsou to praktikové, a to výhoda. Ve srovnání s naším soudnictvím, kdy není vůbec neobvyklé, že soudce je soudcem celý profesní život a nemá jinou životní zkušenost.

Pokud jde o negativní zkušenosti, aby to bylo vyváženější, tak si osobně myslím, že by ESLP mohl být přístupnější a ambicióznější při rozhodování některých kauz. Pokud jde o přístupnost, tak podání stížnosti vyžaduje vyplnění formuláře, a i banální chybka jako např. nezaškrtnutí políčka nebo chybějící podpis může znamenat neprojednatelnost stížnosti. A pokud je formulář podán před koncem lhůty, tak to je konečná. V případě ambicióznosti, tak se domnívám, že by mohl být soud citlivější na stížnosti ohledně porušení zákazu diskriminace. Rozhodnutí o diskriminaci jsou v judikatuře poddimenzována a je to škoda. Některé rozsudky a případy jsou promarněné příležitosti.

O advokátní praxi a vzniku Fóra pro lidská práva

Co Vás vedlo k založení Fóra pro lidská práva a jaké jsou jeho hlavní cíle?

Inspirací k založení Fóra byla zkušenost z londýnské neziskové organizace INTERIGHTS, kde jsem byl na pracovní stáži. Byla to mezinárodní nezisková organizace právníků z různých koutů světa, která se specializovala na strategickou litigaci a práce v ní byla pro mě nesmírně obohacující a zajímavá. Přímo jsem tam zažil, že může existovat organizace pouze právníků-specialistů na různé oblasti lidských práv, kteří litigují rozmanité případy před různými lidskoprávními orgány. Konkrétně já jsem spolupracoval s kolegou, který se specializoval na práva lidí se zdravotním znevýhodněním. Například jsem měl unikátní možnost pracovat na případu Valentina Câmpeanu proti Rumunsku. Jednalo se o případ před Velkým senátem ESLP a klíčovým problémem byla přijatelnost stížnosti, kterou podala nezisková organizace kvůli porušení práva na život dospělého muže s těžkým postižením. V INTERIGHTS jsem viděl, že je možné naplňovat ambici vést komplexní případy velmi efektivně, s vizí významného praktického dopadu. Líbila se mi snaha důsledně a nekompromisně prosazovat myšlenku lidských práv, a to nejvyššího dosažitelného standardu lidských práv a zároveň mít na zřeteli praktické důsledky pro zranitelné sociální skupiny. A tato zkušenost mě inspirovala založit společně s Alexandrou Dubovou, která rovněž působila v INTERIGHTS a Annou Sležkovou česko-slovenskou neziskovou organizaci, která by fungovala na podobném principu. A tak v roce 2015 vzniklo Fórum pro lidská práva.

Od počátku Fórum vzniklo jako organizace právníků a právniček, ve které každý přichází se svou vlastní perspektivou a odborností. Obecně se v rámci Fóra klade důraz na podporu práv několik skupin. Konkrétně to jsou práva lidí se zdravotním postižením, práva lidí v migrační situaci, práva dětí a práva Romů. Se zaměřením na skupiny se pak pojí různá práva, jako je právo na vzdělání, na bydlení, zákaz špatného zacházení a tak dále. Fórum nemá jednoznačnou strategii, ani zcela konkrétní zaměření, ale vychází se z tohoto poměrně široce nastaveného výchozího rámce a vytváří se prostor rozvíjet témata, podle toho, co dává konkrétnímu právníkovi ve Fóru smysl a na co se specializuje.

Vnímáte v rámci prosazování lidských práv pozici neziskových organizací u nás jako pozitivní a dostatečně aktivní?

Myslím si, že neziskové organizace dělají hodně. Otázka je spíše metoda. Fórum jsme zakládali právě proto, že jsme chtěli dělat strategickou litigaci, kterou neziskové organizace nedělaly, respektive nedělaly ji systematicky a dominantně. Jinak jsem přesvědčen, že neziskové organizace v České republice mají poměrně dobré a stabilní postavení. Ukazuje se to např. na zastoupení neziskovek v různých pracovních skupinách či poradních orgánech. Pravda, zajištění participace neziskovek by mohlo být efektivnější, např. v legislativním procesu, ale obecně účast na rozhodování není principiálně špatná. To souvisí s tím, že v tomto sektoru existuje enormní odbornost, právní odbornost, která je unikátní. Například neziskový sektor v oblasti azylového a migračního práva, např. Organizace na pomoc uprchlíkům nebo SIMI jsou špičkové lidskoprávní organizace.

Jak hodnotíte současný stav ochrany lidských práv v České republice?

Začnu pozitivně. Myslím si, že rozsah ochrany lidských práv je v České republice na velmi vysoké úrovni, a zároveň stát má tendenci úroveň ještě zvyšovat a lidskoprávní architekturu posilovat, což je skvělé. Aktuálně mohu zmínit vznik dětského ombudsmana, což je velice pozitivní krok. A to, že se stane i veřejný ochránce práv takzvanou národní lidskoprávní institucí, to je další pozitivní krok.

Zároveň si ale myslím, že je prostor úroveň ještě posílit nebo uvažovat nad zefektivněním systému ochrany lidských práv. Úplně konkrétně, když už jsme se bavili o ombudsmanovi a o tom, že vzniká jedna komplexní národní lidskoprávní instituce, tak je otázka, jestli není efektivnější nemít v budoucnosti dětského ombudsmana a např. ombudsmana pro práva lidí se zdravotním postižením jako samostatné instituce. Zkrátka mít menší lidskoprávní orgány, které by byly flexibilnější, operativnější a možná i efektivnější.

Dále je otázkou, zda neuvažovat nad posílením pozice Ústavního soudu v našem systému, např. doplnit možnost podávání kolektivních ústavních stížností, a to po vzoru Evropského výboru pro sociální práva a dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. V případech strukturálních problémů, např. zajištění práva na bydlení, by taková struktura pomohla určitě. Druhá věc, která se s tím pojí, se týká toho, že Ústavní soud nemá možnost rozhodnout o efektivní nápravě. Soud pouze zrušuje napadená rozhodnutí, eventuálně je k dispozici obiter dictum jako specifický nástroj nápravy, ale jinak Ústavní soud nezaváže orgán, který porušuje lidská práva ke zcela konkrétním povinnostem, a to ani k náhradě újmy v penězích. Například slovenský Ústavní soud může rozhodnout o materiálním odškodnění. Velmi inspirující je v kontextu náprav Meziamerický soud pro lidská práva, který např. může uložit povinnost pojmenovat školu nebo ulici po obětech porušení práv.

O akademické a pedagogické činnosti

Co Vás motivovalo k tomu, abyste se stal akademikem a začal vyučovat?

Vzdělávání mi dává obrovský smysl. Kontakt se studenty a vzdělávání mi umožňuje ukazovat budoucím právníkům, že se právo dá v praxi dělat se silným akcentem na lidská práva. Ukazovat, že právník může být tím, kdo člověka provází a zároveň má v patrnosti komplexnější systémové aspekty a změny, které může kauza přinést. Zároveň je pro mě osobně vzdělávání hodně inspirující. Snažím se vyučovat hlavně formou diskusí, a i díky tomu se sám učím. 

Jak studenti reagují na témata týkající se lidských práv? Je něco, čím vás překvapují, nebo na co mají odlišný názor?

Použiji jeden specifický příklad. Už delší dobu učím na Filozofické fakultě UK v Praze sociální pracovníky předmět týkající se lidských práv v sociální práci a zjišťuji, že mě studenti překvapují tím, jak jsou velmi citliví. Díky tomu, že nejsou právníci a nestudují právo, tak nejsou zatížení právním diskurzem a pozitivním právem, které je z povahy věci rigidní normativní systém.

Když probíráme rozhodnutí, často taková, která jsou zjevně nespravedlivá, ale ve kterých Ústavní soud stížnosti odmítl, aby posléze ESLP řekl, že došlo k porušení práv, tak je vidět, jaký význam má určitá bazální citlivost na nespravedlnost, která podle mě pramení ze životní zkušenosti. Člověk nemusí mít právní vzdělání, aby viděl, že dochází ke zjevně nespravedlivé situaci a tu je nezbytné prostě změnit. Mám pocit, že tento cit na nespravedlnost získávají spíš ti, kdo jsou v reálné praxi v terénu, jako  právě sociální pracovníci. Právníci tuto zkušenost z terénu mívají omezenější a je to znát. Někdy přemýšlím, že by bylo fajn vzdělávání právníků a sociálních pracovníků propojit, vzdělávat obě skupiny společně. Nebo studenty práva vystavovat podobné zkušenosti, jakou mají sociální pracovníci ze zařízení sociálních služeb, ze sociálně vyloučených lokalit apod. Jinak na kauzy, které probíráme, reagují studenti velmi pozitivně, jsou hodně zapálení, někdy i naštvaní a nevěří. Posledních pár let diskutujeme naštěstí již rozhodnutý problém sterilizace trans lidí. Pro studenty je nepochopitelné, jak bylo možné sterilizovat trans lidi a proč taková norma vůbec existovala, když bylo pro ně naprosto evidentní, že to byla zraňující norma. Nechápali, jak mohou soudci tento právní rámec aprobovat. Mladí lidé mě překvapují jednoznačně svou citlivostí na nespravedlnost.

Jak se vám daří využívat Vaše praktické zkušenosti z advokacie v akademické praxi?

Svou praxi, resp. zkušenost v akademické práci využívám hodně. Můj výzkum je kritický a normativní, což podle mě zrcadlí neustálou konfrontaci se strukturálními problémy a někdy skutečně těžko uvěřitelnými příběhy porušování lidských práv. Poslední dobou kladu důraz na terén a etnografický výzkum. Věnuji se aktuálně právu na péči a dělám etnografii v oblasti péče o lidi s autismem a situaci neformálně pečujících. Snažím se ve své akademické práci i v právní praxi akcentovat filozofickou perspektivu. Filozofii jsem studoval a zajímám se o kritickou fenomenologii. Mým životním filozofickým průvodcem se stal Emmanuel Levinas. Jeho dílo mě inspiruje, proč nebýt vůči prekérní situaci druhých lhostejný.

Je Vaším cílem spíš zahájit diskusi na akademické půdě anebo máte třeba spíš ambici přesvědčit lidi o svém názoru?

Mám ambici přesvědčit ostatní o svém názoru, resp. o lidskoprávní pozici, kterou obhajuji. Napadá mě příklad, který je mi velmi blízký. Dlouhodobě, asi od roku 2008 jsme upozorňovali, že dětem mladším patnácti let nebyla zákonem zaručená stejná práva jako zákon o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen ZSM) zaručoval mladistvým. Zákon paradoxně znevýhodňoval děti mladších 15 let. Na toto téma jsem napsal rigorózní práci, která se stala podkladem pro projekt, na jehož straně jsme společně s kolegyní Aničkou Sležkovou vypracovali systémové doporučení k možné změně. Kolem roku 2012, pokud si správně pamatuji, tak jsme začali systematicky oslovovat relevantní aktéry a prosazovat novelizaci ZSM. Snažili jsme se upozornit na to, že se jedná o porušování práv dětí, tak jak je v té době interpretovali zejména orgány OSN. Ročně se jednalo odhadem o 1 500 dětí. Narazili jsme ale na odpor, zájem změnit zákon a posílit práva dětí byl minimální. V té době projednával Velký senát ESLP případ Blokhin proti Rusku, který se týkal asi nejvypuklejšího problému, a to právní pomoci dětem pod hranicí trestní odpovědnosti. S Aničkou jsme se rozhodli, že zkusíme napsat a podat amicus curiae. Bylo to vůbec poprvé, kdy česká nezisková organizace napsala intervenci v kauze u ESLP a u Velkého senátu. Bylo fantastické, že ESLP nám tuto intervenci umožnil, a navíc uznal naše právní argumenty a v odůvodnění amicus citoval. Výsledkem byl rozsudek, podle kterého měly mít všechny děti v konfliktu se zákonem přístup k právní pomoci, a to bez ohledu na věk. Získali jsme tak velmi silnou autoritu. Jenomže, k našemu překvapení, ani toto nestačilo. To se ocitáme někde kolem roku 2016. Argumentem bylo, že se jedná o rozhodnutí proti Rusku, a tudíž není pro Českou republiku relevantní. To je samozřejmě úplný nesmysl, protože ESLP pravidlo formuloval univerzálně, nicméně byli jsme opět na začátku. 

Měli jsme nápad podat kolektivní stížnost k Evropskému výboru pro sociální práva proti České republice a tvrdit, že dochází k porušování práv děti podle Evropské sociální charty. Bylo nesmírně těžké najít spolupracující mezinárodní organizace, dvě velké organizace, konkrétně FIDH a OSJI nás odmítly s tím, že nedůvěřovaly této novátorské myšlence. Ona totiž neexistovala judikatura, pouze Blokhin, ale vůbec nebylo zřejmé, jestli by se případem mohl zabývat Evropský výbor pro sociální práva. Nejednalo se o typický problém sociálních práv. Nakonec v roce 2017 podala stížnost International Commission of Jurists (ICJ). V roce 2021 bylo publikováno rozhodnutí a stížnost byla úspěšná. Evropský výbor pro sociální práva konstatoval, že se v České republice porušují práva dětí mladších 15 let, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že děti nemají právní pomoc ve stejném rozsahu jako mladiství. Druhým důvodem, že děti mladší 15 let nedosáhnou v systému soudnictví ve věcech mládeže na odklony a zbytečně končí před soudem pro mládež. Takže vedle rozsudku ve věci Blokhin jsme měli, konečně, i rozhodnutí proti České republice. Nicméně i tak trvalo další tři roky, než nabyla účinnost novelizace ZSM. Od poloviny roku 2024 tak všechny děti mají právo na právní pomoc a i děti mladší 15 let mohou benefitovat z odklonů a nemusí končit zcela zbytečně před soudem. Celkově to trvalo neuvěřitelných 16 let, strašně dlouho, ale díky strategické litigaci a nasazení některých kolegyň na Ministerstvu spravedlnosti se podařila tato důležitá systémová změna, a tedy i naplnění určité původní ambice.

Jaké jsou Vaše další akademické ambice či projekty?

Pokud jde o aktuální akademickou práci, tak v létě by měl vyjít sborník nakladatelství Oxford University Press týkající se práv Romů, kde máme s kolegou Markem Szilvasim filosoficko-právní příspěvek k pojmu zranitelnost. Tento pojem kriticky diskutujeme na pozadí práva na vodu a rozsudku ESLP ve věci Hudorovič a ostatní proti Slovinsku. Zranitelnosti se dlouhodobě věnuji, stejně jako solidaritě. Aktuálně se snažím rozpracovat komplexnější pojmovou strukturu, která by doplňovala zranitelnost a solidaritu o pojem péče. Právě k právu na péči bych rád v nejbližším období publikoval článek. Jinak mě fascinuje pojem naděje, který velmi zajímavě uchopuje Levinas ve svých ranních spisech. Ve druhé polovině roku bych se rád věnoval podrobněji naději a doufám, že se mi podaří srozumitelně spojit filosofii naděje s lidskoprávním diskursem, koneckonců, právo na naději je právem, který v judikatuře ESLP najdeme, i když pravda, ve velmi omezeném významu.

Jakou radu byste dal budoucím právníkům, kteří se chtějí zabývat lidskými právy v praxi? Jakou cestou se vydat?

Moje rada bude hodně praktická. Bylo by perfektní, kdyby ten, kdo se chce zabývat lidskými právy, měl zkušenosti přímo s oběťmi, ideálně zkusil pracovat nebo absolvoval stáž v neziskových organizacích. Hodně právníků a právniček s lidskoprávním zaměřením uvažuje institucionálním směrem a míří na vrcholní soudy. To je ale strašná škoda, protože podle mého názoru je mnohem lepší a efektivnější jít do neziskového sektoru a být konfrontován s tím, co se děje v praxi. Vybrat si oblast, která mě zajímá, a učit se v terénu.

Pak bych studentům rozhodně doporučil Erasmus, vybrat si školu, kde se lidská práva učí a mít v zahraničí kurzy, které se týkají lidských práv. Pro mě to bylo strašně obohacující. Myslím si, že i když už se i u nás lidská práva učí dobře, je skvělé mít i zahraniční zkušenost. 

Po škole bych doporučil, a to po nějaké praxi, postgraduální vzdělávání. Já jsem studoval v Utrechtu. Na školu jsem si půjčil peníze a jednalo se o nejlepší investici v mém životě. Opravdu je dobré se toho nebát, investovat do studia a zažít práva v zahraničí. Také je důležité nebát se zkoušet různé oblasti a různé zaměstnavatele, ať již jde o práci na soudech či ministerstvu, v advokátních kancelářích nebo v neziskových organizací, dokud člověk nenajde tu oblast a to místo, kde se bude cítit nejen komfortně, ale hlavně tak, že jeho vlastní práce mu bude dávat smysl.