Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že rozlišování mezi zaměstnanci se zdravotním postižením ze strany zaměstnavatele může představovat přímou nebo nepřímou diskriminaci. Řízení o této předběžné otázce vyvstalo z případu polské nemocnice, která vyplácela mzdový příplatek pouze části svých zdravotně postižených zaměstnanců.

Kdo šetří, má za tři

Polské právo stanoví, že čím více zdravotně postižených osob zaměstnavatel eviduje, tím nižší odvádí příspěvky do Státního fondu pro reintegraci osob se zdravotním postižením. Nemocnice v polském Krakově proto hledala způsob, jak motivovat své zaměstnance, aby doložili potvrzení o zdravotním postižení.

Nemocnice se rozhodla poskytnout měsíční mzdový příplatek těm zaměstnancům, kteří do budoucna předloží dané potvrzení. Takových zaměstnanců bylo třináct. Nicméně dalším šestnácti zaměstnancům, kteří již takové potvrzení doložili v minulosti, nárok na mzdový příplatek nevznikl. Mezi nimi byla i paní V. L., která nemocnici zažalovala pro porušení zákazu diskriminace.

Polský soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie otázku, zda daný postup krakovské nemocnice představuje porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 2 Směrnice Rady, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání („Směrnice“).

Jednalo se o diskriminaci?

Účelem směrnice je zavést v členských státech zásadu rovného zacházení spočívající v zákazu diskriminace v oblasti zaměstnání na základě mj. zdravotního postižení. Směrnice rozlišuje mezi diskriminací přímou a nepřímou, přičemž přímou diskriminaci definuje jako jednání, kdy se s jedním člověkem zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jiným člověkem ve srovnatelné situaci. K nepřímé diskriminaci dochází, pokud v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti je člověk se zdravotním postižením v porovnání s jinými znevýhodněn.

Polský soud si nebyl jistý, zda vůbec, a případně do které z kategorií diskriminace tento případ spadá. Položil tedy Soudnímu dvoru dotaz, zda interpretovat rozlišování mezi lidmi spadajícími do téže chráněné skupiny (zdravotně postižení), tedy zdánlivě neutrálního kritéria, jako porušení zásady rovného zacházení. Jinak řečeno, zda udělení mzdového příplatku jen zaměstnancům, kteří potvrzení o svém zdravotním postižení doloží do budoucna, může představovat diskriminaci ve smyslu Směrnice.

Může dojít k diskriminaci při rozlišování mezi příslušníky stejné chráněné skupiny?

Zaprvé Soudní dvůr zkoumal, zda předmětné jednání spadá pod pojem diskriminace ve smyslu Směrnice. Jelikož z jazykového výkladu nevyplývá jednoznačná odpověď, musel Soudní dvůr přistoupit k teleologickému výkladu. Dospěl k závěru, že zákaz diskriminace stanovený směrnicí se neomezuje pouze na rozdíly v zacházení mezi lidmi se zdravotním postižením nebo bez něj. Pro srovnání se situací stěžovatelky lze totiž použít i jinou osobu se zdravotním postižením, nikoliv jen bez něj. Tyto dvě skupiny zaměstnanců jsou srovnatelné, neboť v okamžiku, kdy se nemocnice rozhodla zavést mzdový příplatek, všichni přispívali k úsporám nezávisle na datu, ke kterému zaměstnavateli předložili potvrzení o uznání zdravotního postižení.

Zadruhé se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda se jednalo o diskriminaci přímou. Musel tedy analyzovat, zda vyžadované potvrzení je se zdravotním postižením neoddělitelně spjaté. Zde Soudní dvůr odkázal na svou předchozí judikaturu, podle níž rozdílné zacházení na základě manželského stavu zaměstnanců, a nikoli výslovně na základě jejich sexuální orientace, představuje přímou diskriminaci kvůli orientaci. Neumožnění znovupředložení potvrzení o zdravotním postižení od zaměstnanců, kteří ho již v minulosti předložili, tedy představuje jejich přímou diskriminaci ve srovnání s lidmi, kteří toto potvrzení předloží až do budoucna.

Zatřetí Soudní dvůr konstatoval, že otázku lze posuzovat též jako diskriminaci nepřímou. To by znamenalo, že byť je stanovení konkrétního data, ke kterému je nutné předložit potvrzení o zdravotním postižení, zdánlivě neutrálním požadavkem, dopadá různou měrou na osoby s různým zdravotním postižením. V tomto případě Soudní dvůr poznamenal, že k takové diskriminaci dojít mohlo. A to z důvodu, že patnáct lidí, které spolu s VL již potvrzení předložilo, mělo postižení buďto zjevné nebo vyžadující přiměřené úpravy. Naopak třináct lidí, kteří potvrzení dodali až později, měli postižení méně zjevného druhu, které nevyžadovalo úpravu pracovního prostředí. Lidé se zjevným zdravotním postižením, kteří nemohli znovu předložit potvrzení o svém zdravotním stavu, tak mohli být nepřímo diskriminováni.

SDEU diskriminaci nevylouřil

Jednání nemocnice spočívající ve vyplácení mzdového příplatku pouze zdravotně postiženým zaměstnancům, kteří předložili potvrzení o uznání zdravotního postižení po datu, které si sám zvolil, může představovat přímou nebo nepřímou diskriminaci na základě zdravotního postižení. Soudní dvůr tedy nevyloučil jeden ze dvou druhů diskriminace uvedených ve směrnici a ponechal národnímu soudu prostor pro interpretaci v závislosti na konkrétních okolnostech případu. 

 

Zdroje

Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

Soudní dvůr Evropské unie. Věc C-16/19: VL Proti Szpitalowi Klinicznemu im. dra J. Babińskiego Samodzielnemu Publicznemu Zakładowi Opieki Zdrowotnej w Krakowie, 26. ledna 2021 (http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=237103&pageIndex=0&doclang=cs&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=2080307).

Fotografie

[1] Zřejmě došlo k nepřímé diskriminaci lidí se zjevným zdravotním postižením. Wheelchair on ship Piret. IMG 20200904 144856, autor: Ave Maria Mõistlik, 4. září 2020, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.