Vyhlášený nouzový stav v souvislosti s pandemií COVID-19 se vzhledem k přijatým mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví dotkl každodenního života všech občanů České republiky. Veřejná kritika opatření vyvrcholila podáním návrhu na zrušení některých z nich u Městského soudu v Praze. 

Městský soud v Praze zrušil svým rozsudkem mimořádná opatření o omezení maloobchodního prodeje a omezující volný pohyb osob, která přijalo Ministerstvo zdravotnictví v souvislosti s pandemií COVID-19. Uvedené rozhodnutí následně vyvolalo snad ještě větší debatu na poli odborné veřejnosti než samotná opatření. 

Soud ve svém rozhodnutí předně poznamenal, že celá společenská situace je bezprecedentní a že plně respektuje vyhlášení nouzového stavu a důvody, které k tomu vládu vedly. Dále však několikrát zdůraznil, že právě takováto situace je náchylná k porušování základních práv, a proto je nutné v této době, a to snad více než kdy jindy, chránit základní práva občanů. Přičemž uvedl, že „jestliže neplatí, že vyhlášení nouzového stavu automaticky znamená omezení základních práv a svobod, je nezbytné, aby orgány veřejné moci lpěly na pravidlech, která určují chování jednotlivých aktérů při mimořádných stavech. Pouze tak bude zajištěno, že při ohrožení státu a jeho obyvatel bude v maximální možné míře zachován též právní stát. Nelze brát ze zřetele, že jakákoli krize značného rozsahu může mít negativní dopad nejenom na zdraví obyvatel či hospodářství státu, nýbrž může negativně zasáhnout též podobu státu jako státu právního a demokratického.“[1]

Navrhovatel, advokát Ondřej Dostál, a ani soud nerozporovali, že při nastalém mimořádném stavu nebylo zapotřebí omezení některých základních práv a svobod. To je však nutno provádět předvídatelným způsobem a šíře omezení musí být vždy zásadně v souladu s ochranou podstaty těchto práv. Úkolem soudu v tomto případě bylo tedy posoudit, zda tato kritéria byla dodržena.  

Soud nejprve konstatoval, že vydaná opatření jsou z hlediska právní terminologie opatřeními obecné povahy. Tato tak měla být vydávána v předvídatelném režimu dle krizového zákona vládou a nikoliv Ministerstvem zdravotnictví dle zákona o ochraně veřejného zdraví.

Soud svým zkoumáním a právním hodnocením dospěl k závěru, že zákon nepřipouští delegování pravomoci o stanovení omezení některých základních práv na jiný subjekt než je vláda či na její jednotlivé členy. Z tohoto důvodu jsou, dle závěru soudu, mimořádná opatření, která Ministerstvo zdravotnictví vydávalo dle zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv podle krizového zákona, vydána v rozporu se zákonem. „Vyhlášením nouzového stavu vláda přepnula právní režim do speciální podoby, přičemž bylo povinností všech orgánů výkonné moci tuto okolnost zohlednit ve svém rozhodování. Jakkoli totiž obecně Ministerstvo zdravotnictví disponovalo a disponuje pravomocí přijímat mimořádná opatření pro zvládnutí epidemie, v případě vyhlášení nouzového stavu vláda demonstruje, že nastalý problém dosahuje takové úrovně, že k jeho řešení nepostačí standardní procedury předvídané obecnými zákony. A za této situace nastupuje speciální pravomoc vlády prostřednictvím krizových opatření omezit základní lidská práva a svobody, neboť se předpokládá, že pouze nikoli nevýznamné omezení těchto práv může vést ke zvládnutí krizové situace.  V opačném případě by zmizel rozdíl mezi výjimečným a normálním stavem, neboť způsob odpovědi na výjimečnou situaci by byl zcela standardní.“[2] 

K tomuto závěru soud vedla zejména skutečnost, že vydávání opatření Ministerstvem zdravotnictví dle zákona o ochraně veřejného zdraví by vedlo ke koncentraci moci u jediného správního orgánu. Taková situace by pak mohla dle závěrů soudu vést k narušení principu právního státu a dělby moci. V této souvislosti soud akcentoval i fakt, že vláda zpočátku epidemiologické situace postupovala správně, tedy dle krizového zákona, a následně změnila bez jakéhokoliv relevantního právního základu postup a přenechala vydávání mimořádných opatření Ministerstvu zdravotnictví. 

Na závěr je nutné poznamenat, že rozsudek Městského soudu v Praze nepředstavuje základ pro nárok na odškodnění dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Otázkou zůstává, zda rozsudek obstojí při přezkumu v řízení o kasačním řízení před Nejvyšším správním soudem, jelikož Ministerstvo zdravotnictví již podalo kasační stížnost. 

 

Poznámky

[1] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

[2] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

Zdroje

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

Dimun, Petr. Městský soud v Praze: Omezovat práva měla vláda svými nařízeními, nikoliv ministerstvo, Česká justice, 23.4.2020 (dostupné na https://www.ceska-justice.cz/2020/04/mestsky-soud-praze-omezovat-prava-…

Fotografie

Městský soud v Praze. Obvodní soud pro Prahu 4, autor: Dezidor, 24. června 2011, zdroj: Wikipedia Commons, CC BY 3.0, editace: ořez.