Ústavní soud v prosinci 2020 zamítl návrh na zrušení části ustanovení v zákoně o mezinárodním právu soukromém. Toto ustanovení znemožňuje soudům uznávat zahraniční rozhodnutí o osvojení dítěte homosexuálními páry. Podle Ústavního soudu je v souladu s Ústavou. Jaké úvahy ho k tomuto závěru vedly?

Podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém („zákon”) [1] soud nemůže uznat zahraniční rozhodnutí o osvojení, jestliže 1) by se to příčilo veřejnému pořádku, 2) bránila by tomu výlučná pravomoc českých soudů nebo 3) by osvojení nebylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva.

Příběh začíná na Krajském soudu v Praze, který vedl řízení o uznání rozhodnutí amerického soudu o osvojení dvou dětí homosexuálním párem – občanem ČR a občanem Trinidadu a Tobaga. Během tohoto řízení dospěl soud k závěru, že je část ustanovení § 63 odst. 1 zákona protiústavní.  Obrátil se proto na Ústavní soud a navrhl  zrušení třetí podmínky (přípustnost osvojení podle hmotněprávních ustanovení českého práva).

Problém tkví v českém právním řádu, který umožňuje společné osvojení jen manželům. To ale v praxi znamená, že podle hmotněprávních ustanovení českého práva není osvojení dítěte homosexuálním párem přípustné. Zákon o mezinárodním právu soukromém tak ve svém důsledku znemožňuje uznání zahraničního rozhodnutí o osvojení dítěte homosexuálním párem. Podle Krajského soudu v Praze mu tak toto ustanovení v daném případě znemožňuje poskytnout ochranu rodinnému životu účastníků řízení.

Suverenita ČR jako základní argument 

Ústavní soud v analyzovaném nálezu zdůraznil, že Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy svrchovaný stát. Základním projevem svrchovanosti státu je i výkon jurisdikce ve vztahu k událostem a osobám na svém výsostném území. Je proto na každém konkrétním státu, zda určité rozhodnutí cizího státu uzná či nikoliv, popř. za jakých podmínek.

Pokud proto český právní řád neumožňuje uznat zahraniční rozhodnutí o osvojení dítěte homosexuálním párem, nejde podle Ústavního soudu o nic jiného než o typický projev suverenity České republiky nad vlastním územím.

Lidské právo na osvojení dítěte neexistuje

Ústavní soud v odůvodnění rovněž odkázal na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 10/15, podle kterého je v souladu s Ústavou, pokud právní řád preferuje institut manželství, a to i pro účely osvojení.[2] V dalším nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 7/15, Ústavní soud zdůraznil, že neexistuje základní lidské právo na osvojení dítěte.[3]

Ústavní soud proto v daném rozhodnutí dovodil, že negativním rozhodnutím ve věci osvojení „nemůže být porušeno ani právo na rodinný život.” Podle Ústavního soudu napadené ustanovení pouze znamená, že „faktická realita” života v cizím státě nenabývá oproti téže realitě v České republice „žádného speciálního významu.” 

V závěru svého nálezu Ústavní soud zdůraznil, že zájem dítěte nemusí být vždy hlediskem jediným a za každé situace rozhodujícím. Je tak na zákonodárci, aby stanovil obecně závazná pravidla pro osvojení, resp. uznávání zahraničních rozhodnutí o osvojení.

Disent: nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte

K předmětnému rozhodnutí uplatnili společné odlišné stanovisko soudci Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček. Podle jejich názoru měl Ústavní soud napadené ustanovení zrušit pro rozpor s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Oba články zakotvily do českého ústavního pořádku ochranu rodinného života. Disentující soudci kritizovali, že se většina pléna těmito články v zamítavém nálezu v podstatě nezabývala.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva („ESLP”) vyplývá, že jsou za splnění určitých podmínek u stabilních stejnopohlavních párů naplněny znaky rodinného života. Existence rodiny je proto otázkou faktickou. V posuzované věci pak nejde podle disentujících soudců o nic jiného než o akceptaci již existujícího právního stavu i právním řádem České republiky. Nikoliv o přiznání vyšší hodnoty faktické realitě života v zahraničí, jak tvrdí většina pléna.

V disentu soudci podrobně rozebrali vybranou judikaturu ESLP. Došli k závěru, že ESLP mnohokrát poukázal na důležitost právního uznání rodinného života. Právní uznání rodiny je přitom stěžejní např. v případě hospitalizace dítěte v nemocnici, jelikož jen v takovém případě budou mít jeho osvojitelé právo na informace o zdravotním stavu dítěte apod.

Disentující soudci také kritizovali názor většiny pléna, že nejlepší zájem dítěte musí v daném případě ustoupit jiné hodnotě spočívající v politické úvaze zákonodárce. Neuznání zahraničního rozhodnutí o osvojení dítěte homosexuálním párem je podle nich v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, který je chráněn čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

Závěr

Osvojování dětí homosexuálními páry je v České republice kontroverzním tématem. To lze ostatně dovodit ze samotné české právní úpravy, která v případě osvojení preferuje institut manželství a osvojení stejnopohlavními páry tak ve svém důsledku znemožňuje. Ústavní soud v analyzovaném nálezu z principu suverenity dovodil, že není v rozporu s ústavním pořádkem, když Česká republika neuznává zahraniční rozhodnutí o osvojení dítěte homosexuálním párem. Lze proto očekávat, že se účastníci řízení obrátí na ESLP.

 

Poznámky

[1] Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. Pl. ÚS 10/15.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15.

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20.

Fotografie

[1] Pochod za práva homosexuálů. Prague Pride 2014 Václavské náměstí (1), autor: Lukáš Bíba pro Prague Pride, 16. srpna 2014, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.