Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zamítl stížnosti šesti českých rodičů, kteří se na něj obrátili kvůli povinnému očkování dětí. V evropské sekci jste se mohli dočíst, jakými argumenty ESLP svůj závěr odůvodnil a jak „vybalancoval” v konfliktu stojící zájmy. V tomto textu zasadíme toto přelomové rozhodnutí do českých souvislostí. 

Stanovisko ESLP – uvedení do kontextu

Český systém povinného očkování dětí patří dlouhodobě ke kontroverzním tématům, jelikož dochází ke střetu práva jednotlivce a zájmu státu na ochraně veřejného zdraví.[1] Stěžovatelé své stížnosti opírali zejména o nepřiměřený zásah do jejich práv ze strany státu, konkrétně porušení práva na soukromý a rodinný život (čl. 8 Úmluvy), právo na svobodu svědomí, myšlení a víry (čl. 9) a právo na vzdělání (čl. 2 prvního protokolu). ESLP proti těmto námitkám argumentoval, že nastavení povinného očkování je nástrojem pro zajištění kolektivní imunity populace vůči infekčním nemocem [2] se záměrem naplnění legitimního cíle, jímž je ochrana veřejného zdraví. ESLP celkový systém povinného očkování v České republice „podržel” s odůvodněním, že Česká republika nevybočila z volného prostoru pro uvážení (margin of appreciation), který jí Úmluva nabízí. 

Ústavnost právní úpravy povinného očkování

V čl. 7 Listiny základních práv a svobod je stanoveno následující: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být pouze v případech stanovených zákonem.“ Povinnost podrobit se očkování sice není dána zákonem, ale je vymezena podzákonným právním předpisem (vyhláškou).[3] Zákon o ochraně veřejného zdraví nevymezuje konkrétní nemoci či kritéria, na jejichž základě jsou povinná očkování stanovena, upravuje pouze okruh osob, na které se vztahuje očkovací povinnost. Zákonná úprava tedy zahrnuje pouze obecná ustanovení o povinném očkování a až podzákonná právní úprava stanoví zákonné povinnosti skutečný obsah. Ústavní soud dosud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení výhrady zákona a stanovení očkovací povinnosti by zasahovalo do práva jednotlivce takovým způsobem, aby jej bylo nutné zrušit. 

Při posuzování v kolizi stojících práv (či práva a veřejného zájmu) je nutné využít test proporcionality. Test stojí na principu, že lze v určitých případech zasáhnout do základního práva, a to pouze tehdy, je-li to vhodné, potřebné a přiměřené. Ochrana zdraví společnosti je zcela jednoznačně legitimním cílem a povinné očkování je vhodným nástrojem k jeho dosažení. Důležitý je však i způsob, jakým je sledovaného cíle dosaženo. Proto je třeba se ptát, zda sledovaného cíle nebylo možné dosáhnout jinými prostředky.  Je však diskutabilní, zda stávající zákonný rámec určující okruh osob a očkování tomuto požadavku vyhovuje. Chybí například objasnění zvolení některých nemocí, proti nimž je povinné nechat se očkovat. 

V tomto kontextu je vhodné poukázat na odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D, která poukazuje na problematiku nepřijetí neočkovaného dítěte do mateřské školy. Pokud dítě nemá povinné očkování, nesmí být až na výjimky ( např. náboženství, špatné zkušenosti) přijato do mateřské školy. Ta ve svém disentu došla k závěru, že nepřijetí neočkovaného dítěte do předškolního zařízení nemá za cíl ochranu společnosti, ale spíše jde o sankční ustanovení vůči rodičům, kteří se rozhodnou povinné očkování odmítnout.[4] 

Výjimky z očkovací povinnosti 

Otázka souladu povinného očkování s lidskými právy v Evropě je problém, který se před Ústavním soudem (dále jen „ÚS“) objevuje poměrně často, ve většině případů neúspěšně. Výjimkou je např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14, kdy v posuzování povinného očkování ÚS rozhodl ve prospěch stěžovatelů. ÚS prohlásil, že za určitých podmínek je odmítavé stanovisko rodičů k povinnému očkování chráněné svobodou svědomí (tzv. světská výhrada svědomí). V takovém případě stát nesmí lpět na povinném očkování ani tuto povinnost vynucovat či sankcionovat. 

Jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění světské výhrady svědomí a víry je dle ÚS např. „konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.“ To dává rodičům prostor pro argumentaci, že očkování může nevratně poškodit zdraví dítěte. Toto tvrzení však musí být věrohodně a konzistentně prokázáno již při prvotním kontaktu s lékařem, u kterého má být dítě očkováno. Důvěryhodnost výhrady svědomí pak může být podpořena odkazem na konkrétní vědeckou studii, že očkování může mít negativní vliv na zdraví dítěte. Avšak světská výhrada svědomí není legislativně zakotvena, tudíž domáhat se této výjimky je velmi náročné, navíc s nejistým výsledkem, neboť se týká pouze velmi specifických situací. 

Další výhradou je zdravotní kontraindikace. To znamená, že neočkované dítě může být přijato do mateřské školy v případě, že očkování nemůže podstoupit z důvodu zdravotní kontraindikace nebo že je vůči nemoci prokazatelně imunní. 

Závěrem

Je zjevné, že v některých případech mohou převážit individuální zájmy nad veřejným zájmem na ochraně zdraví. Na druhou stranu soudy zdůrazňují, že výjimky lze uplatňovat pouze na základě mimořádně závažných a zřejmých argumentů, aby nedošlo k rozpadu systému povinného očkování. Rozhodnutí ESLP vyvolává otázku, jaký to bude mít vliv na postoj českých soudů a správních orgánů v případě hodnocení, zda má převážit veřejný zájem nebo základní právo či svoboda jednotlivce. Domnívám se však, že na dosavadní praxi se nic nezmění a že i nadále budou muset správní orgány a soudy skutečně poměřovat přesvědčivost a kvalitu argumentace žadatele dožadujícího se výhrady svědomí nebo bude muset být maximálně prokázán legitimní cíl, tedy zájem na ochraně veřejného zdraví. Posuzování těchto skutečností je ovšem velmi subjektivní a nemyslím si, že na tyto případy lze uplatňovat jednotný přístup. Většina těchto případů je provázena odlišnými skutečnostmi, proto je zapotřebí přistupovat k jejich hodnocení individuálně.

Poznámky

[1] Ustanovení § 45 (a násl.) zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a změně některých souvisejících zákonů.

[2] V kontextu povinného očkování dětí se jedná standardně o očkování proti tetanu, dětské obrně, virové hepatitidě typu B, záškrtu, černému kašli, onemocnění způsobeným Haemophillus influenzae b., spalničkám, zarděnkám a příušnicím.

[3] Vyhláška o očkování proti infekčním nemocem, č. 439/2000 Sb. 

[4] Nález ÚS ČR sp. zn. PI. ÚS 19/14 ze dne 27. ledna 2015, Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k výroku i odůvodnění nálezu sp. zn. PI. ÚS 19/14. 

Zdroje

Doubek, Pavel. Soulad povinného očkování hexavakcínou s ústavním pořádkem ČR. Právní rozhledy. 17. září 2018, 15-16/2015 s. 541.

Evropský soud pro lidská práva, Vavřička a ostatní proti České republice, stížnosti č. 47621/13, 3867/14, 73094/14, 19306/15, 19298/15, a 43883/15, (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-209039).

Nález Ústavního soudu sp. zn. l. ÚS 1253/14 ze dne 17. ledna 2014. (https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2016/I._US_1253_14_an.pdf). 

Tisková zpráva ESLP. Court’s first judgement on compulsory childhood vaccination: no violation of the Convention. 8. dubna 2021. 

Fotografie

[1] Budova ESLP ve Štrasburku, autor: Endzeiter, 21. června 2019, zdroj: Pixabay, CC0.