V reakci na prosincový rozhovor s Radimem Uzlem na DVTV se opětovně rozhořela debata ohledně sexuálního násilí v České republice. I přes mnohaletou snahu o zvyšování informovanosti veřejnosti zůstávají sexuální trestné činy ve společnosti převážně tabu. Jaké jsou největší nedostatky české trestněprávní úpravy?

Znásilnění vs. sexuální nátlak

Jak upozorňuje Radan Šafařík ve svém příspěvku v knize Mužské právo, „[v] českém trestním právu je definičním znakem znásilnění donucení či zneužití bezbrannosti.“[1] Jinak je tomu třeba v Německu či v Belgii, kde je znásilnění definováno jako sexuální styk bez výslovného souhlasu. Za změnu zákonné definice v českém právním řádu bojují četné neziskové organizace (např. Amnesty International, proFem) i někteří právníci a právničky již řadu let.

Trestní zákoník od znásilnění odlišuje sexuální nátlak, za nějž považuje také přinucení k pohlavnímu styku prostřednictvím zneužití závislosti nebo postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.[2] Trestní sazba v případě sexuálního nátlaku dosahuje nižší hranice než v případě znásilnění, a to přestože se může jednat o stejný akt pouze s mírně odlišnými okolnostmi. 

Sexuální násilí v číslech

Podle statistik je policii každoročně ohlášeno přibližně 600 případů znásilnění, přičemž míra objasněnosti se v posledních pěti letech pohybuje kolem 70 %. Ovšem podle studií se k policii dostane pouze 5 až 15 % případů. Na zdravotnická zařízení či služby pro oběti znásilnění se ročně obrátí jenom kolem 30 % obětí. To znamená, že ve skutečnosti je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění, což představuje 34 případů denně. Policii je přitom ohlášen jen jeden až dva z nich.[3]

Roku 2016 uskutečnila nezisková organizace proFem analýzu 55 pravomocných rozsudků ve věci trestného činu znásilnění, jejímž závěrem bylo zjištění, že téměř polovině pachatelů byl uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody.[4] Radan Šafařík uvádí, že podle statistických ročenek soudnictví bylo mezi lety 2012 a 2016 odsouzeno celkem 905 pachatelů a pachatelek za trestný čin znásilnění, přičemž podmíněný trest byl udělen 451 z nich.[5]

Sekundární viktimizace

Jednou ze zásad ochrany obětí trestných činů je právo na ochranu před druhotnou újmou, tzv. sekundární viktimizací. Zákon o obětech trestných činů ji definuje jako újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie ČR, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci.[6]  

Podle advokátky Lucie Hrdé, která na problematiku sekundární viktimizace dlouhodobě upozorňuje, se jedná o nevhodné a neprofesionální chování orgánů činných v trestním řízení, které je pro oběť zvláště zraňující a způsobuje jí druhotné následky. Mezi nejčastější projevy patří neochota, nezájem, nedostatek empatie, nevhodné komentáře či průtahy. Sekundární viktimizace může mít dále původ v nuceném opětovném prožívání traumatizujícího zážitku prostřednictvím nátlaku ze strany vyšetřovatelů a častých nevhodných dotazů. 

Lucie Hrdá upozorňuje především na nedostatky systémové (strukturální) a nedostatky osobnostní. Do prvně jmenované kategorie řadí zejména nedostatek oddělených čekáren pro poškozené, organizační zmatky, nedůstojné prostory, v nichž probíhají výslechy, nedostatečné hygienické zázemí (plně vybavené toalety, přebalovací koutky) nebo neochotu policie nahrát výslech oběti na kameru, aby nemusela být vyslýchána opakovaně. 

Za osobnostní nedostatky lze souhrnně označit nevhodné chování zúčastněných profesionálů způsobené zejména jejich nedostatečným vzděláním v oblasti viktimologie a kriminologie. Dále sem lze zařadit podléhání mýtům o obětech a pachatelích, jež nemají žádný podklad v realitě, nebo zlehčování následků trestného činu u oběti, čímž dochází k sekundární viktimizaci a často i ke vzniku či prohlubování posttraumatické stresové poruchy (PTSP).

Mezi často opakované mýty patří též představy o správné (ideální) oběti a jejím chování. Jestliže se oběť chová jinak, než by se od ní očekávalo (např. neprojevuje správné emoce ve správný moment), klesá tím její věrohodnost a dochází k jejímu obviňování ze lži.   

Lucie Hrdá netvrdí, že se výše popsané necitlivé chování týká všech zúčastněných profesionálů. Snaží se však upozornit na zásadní problémy, které mají za následek, že si oběti nahlášení trestného činu vyčítají, protože jim to způsobilo větší psychickou zátěž, než kdyby mlčely.

Proč jsme to nenahlásili

Dne 25. listopadu 2020 (tj. symbolicky na mezinárodní den proti násilí na ženách) zahájila nezisková organizace proFem informativní kampaň na Facebooku nazvanou „Proč jsme to nenahlásili“. Sdílení anonymních příběhů a prožitků skutečných obětí má za cíl zlepšit informovanost společnosti, a zároveň pomoci samotným obětem, aby se s prožitým násilím dokázaly vyrovnat skrze vědomí, že v tom nejsou samy.

Mezi nejčastěji zmiňované důvody mlčení patří především strach, stud, sebeobviňování nebo obavy z toho, že by jim nikdo nevěřil. Radan Šafařík navíc dodává, že oběti často vnímají rozhodnutí čin nenahlásit jako svou ochranu před další možnou psychickou újmou.

Nicméně k dlouhodobým následkům dochází až u 90 % obětí, jak odhadují odborné studie.[7] Podle výše zmíněné kampaně mezi ně patří důsledky fyzické (různé somatické potíže), psychické (noční můry, úzkosti, PTSP), emocionální (pocit absolutní bezmoci, nedůvěry v okolí) i sociální (problém s navazováním a udržováním intimních vztahů).

Cesta ven

Mezi nejpalčivější problémy současné právní úpravy sexuálního násilí v České republice patří nedostatečné zákonné vymezení sexuálních trestných činů (absence souhlasu nestačí, znásilnění a sexuální nátlak je v praxi těžké rozlišit), příliš nízká spodní hranice sazby odnětí svobody a nadměrné udělování podmíněných trestů (v současnosti dva roky, přičemž před rokem 1991 to byly tři roky a podmíněný trest nebylo možné udělit), neprofesionální přístup orgánů činných v trestním řízení a zlehčování sexuálních trestných činů s odkazem na přetrvávající předsudky a mýty. 

Uvedený výčet lze shrnout slovy nízká informovanost. Slabé povědomí o problematice sexuálního násilí se týká mnohých zúčastněných profesionálů, laické veřejnosti a často i samotných obětí. Jak uvádí organizátoři informativní kampaně proFem: „Malá informovanost o definici sexuálního obtěžování a násilí může za to, že mívají oběti problém sexuální násilí vůbec rozpoznat, a také proto se pak většina případů ani nenahlásí.“

Ačkoli v České republice působí celá řada osob, jež dlouhodobě usilují o zlepšení současné situace, dokud bude přetrvávat zlehčování sexuálních trestných činů ve veřejném prostoru, nelze očekávat příliš výrazný posun. Filmový kritik Kamil Fila navíc ve svých esejích o Radimu Uzlovi upozorňuje na široký dosah kontroverzních komentářů vlivných osobností a na skutečnost, že sexuální násilí slouží často jako předmět vtipů.

Závěrem lze jen doufat, že je česká společnost připravená udělat krok vpřed a nechat v minulosti komentáře typu „pachatel přeci oběti kromě znásilnění již nic neudělal.“[8]

 

Poznámky

[1] Šafařík, Radan. Znásilnění: donucení k pohlavnímu styku násilím, či absence souhlasu? In: ŠIMÁČKOVÁ, K., HAVELKOVÁ, B., ŠPONDROVÁ, P. (eds.) Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 268.

[2] § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Šafařík, op. cit., s. 269 – 271.

[4] Ježková, Veronika. Jen ano je ano – trestný čin znásilnění ve světle Istanbulské úmluvy. proFem. 2017, s. 25.

[5] Šafařík, op. cit., s. 290.

[6] § 2 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů.

[7] Šafařík, op. cit., s. 272.

[8] Hrdá, Lucie. Rozumějí soudy obětem násilných trestných činů? In: ŠIMÁČKOVÁ, K., HAVELKOVÁ, B., ŠPONDROVÁ, P. (eds.) Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 342.

Zdroje

Fila, Kamil. Uzel zahradníkem 1. Když sexuolog škodí. Heroine. 24. 11. 2020 (https://www.heroine.cz/spolecnost/3567-uzel-zahradnikem-1-kdyz-sexuolog-skodi).

Hrdá, Lucie. Rozumějí soudy obětem násilných trestných činů? In: ŠIMÁČKOVÁ, K., HAVELKOVÁ, B., ŠPONDROVÁ, P. (eds.) Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 331 - 343.

Hroch, Jaroslav. ‚Sex bez souhlasu je znásilnění, tečka.‘ Amnesty kárá evropské země včetně Česka za zastaralé zákony. iROZHLAS. 24. 11. 2018 (https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/znasilneni-amnesty-international-pavel-houdek-konsent-souhlas-obet-zakony_1811241903_och).

Ježková, Veronika. Jen ano je ano – trestný čin znásilnění ve světle Istanbulské úmluvy. proFem. 2017 (http://www.profem.cz/shared/clanky/550/A5-JenAnoJeAno_WEB.pdf).

Proč jsme to nenahlásili. Facebook. 2020 (https://www.facebook.com/procjsmetonenahlasili/).

Šafařík, Radan. Znásilnění: donucení k pohlavnímu styku násilím, či absence souhlasu? In: ŠIMÁČKOVÁ, K., HAVELKOVÁ, B., ŠPONDROVÁ, P. (eds.) Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 267 - 296.

Veselovský, Martin. Uzel: Chlap je od přírody zvíře, ženy by s tím měly počítat a zařídit se podle toho. Aktuálně.cz. 8. 12. 2020 (https://video.aktualne.cz/dvtv/uzel-chlap-je-od-prirody-zvire-zeny-by-s-tim-mely-pocitat-a/r~f837d6de38cc11eb842f0cc47ab5f122/).

Vlčková, Tereza. Proč jsem to nenahlásila? Nevěřili by mi, svěřují se oběti sexuálního násilí. iDNES.cz. 1. 1. 2021 (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/profem-sexualni-nasili-znasilneni-kampan-proc-jsme-to-nenahlasili.A201203_125150_domaci_vlc?).

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů.

Fotografie

Ilustrační fotografie, autor: Drew Hays, 17. červenec 2015, zdroj: Unsplash, CC0.