Trestní kolegium Nejvyššího soudu v prosinci 2020 publikovalo dvě usnesení, které se týkají prostorových odposlechů (institutu sledování osob a věcí), obsaženého v ust. § 158d trestního řádu. V čem spočívají tato konkrétní usnesení a jaký mají význam pro dosavadní vývoj úpravy prostorových odposlechů v trestním řízení?

Druhy odposlechů a jejich povolování

Sledování osob je jedním z důkazních prostředků, pomocí kterého je možné získávat a zjišťovat věci důležité pro trestní řízení. Dalšími prostředky jsou odposlech a záznam telekomunikačního provozu upravené v ust. § 88 a § 88a trestního řádu (dále jen „TŘ“). Zatímco u sledování osob jde často o tzv. prostorové odposlechy, u odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu jde zásadně o odposlechy telefonní. 

V praxi může být prostorový odposlech nasazen například v kavárně či přírodě, ale také v soukromí (např. v bytě, kanceláři). Rozdílný je dále povolovací režim. Telefonní odposlechy musí povolit soud. Naproti tomu k prostorovým odposlechům postačí v mnoha případech povolení státního zástupce, nejde-li o zásah do nedotknutelnosti obydlí.

Rozlišujeme tři druhy sledování osob a věcí, prosté sledování, sledování s pořizováním zvukových, obrazových nebo jiných záznamů a sledování, při kterém je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků.

Zásahy do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

Při využití sledování osob si zájem na odhalování a postihování trestné činnosti konkuruje s právem jednotlivce na ochranu soukromí. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, jak stanoví čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Limity pro zásah do práva na respektování soukromého života musí být vymezeny zákonem. Avšak ani splnění zákonných požadavků pro sledování osob není dostačující pro jeho legitimitu.

Dalšími požadavky pro legitimitu sledování osob nalezneme v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta v čl. 8 odst. 2 uvádí, že zásah musí být dovolen zákonem, musí sledovat některý z cílů uvedených v tomto ustanovení (předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví, …) a musí být tomuto cíli přeměřený a v demokratické společnosti nezbytný. Intenzita zásahu do soukromí se různí v jednotlivých formách sledování osob a věcí.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva dále dovodila, že k narušení soukromí osob může dojít jak jejich sledováním v soukromí, tak i na veřejnosti.[1]

Pokud dochází ke sledování osob na veřejnosti, je nutné posuzovat intenzitu zásahu do soukromí. Například vyfocení si náhodného kolemjdoucího nebude obvykle představovat zásah do soukromí ve smyslu čl. 7 Listiny, ale systematické sledování osoby už ano. Vyšší intenzita zásahu je spatřována právě v pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů při sledování.

Judikatura Ústavního soudu související s prostorovými odposlechy

Legitimním cílem pro zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí při úkonech trestního řízení je zájem demokratické společnosti na potírání kriminality. Ke sledování je možné přistoupit pouze tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení.[2]

Zatímco je v případě telefonních odposlechů nutné vždy zajistit účinnou kontrolu nezávislou a nestrannou soudní mocí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/06), v případě prostorových odposlechů je soudní kontrola prováděna až pokud jde o zásah do nedotknutelnosti obydlí nebo do listovního tajemství. Pokud nejde o tuto formu a jsou pořizovány „jen“ zvukové a obrazové záznamy, postačí souhlas státního zástupce.

Ústavní soud vysvětlil rozdílný přístup povolovacích režimů, a to ve vztahu ke sledování osobních motorových vozidel.[3] Sledování takovýchto vozidel, pohybujících se na veřejnosti, při kterém se pořizují záznamy pro účely trestního řízení, musí být podloženo podezřením ze spáchání trestného činu a poměřováno hlediskem subsidiarity. Takové sledování však není natolik intenzivním zásahem do soukromí jako je domovní prohlídka. Postačí tak povolení státního zástupce.

Rozhodnutí publikovaná ve sbírce Nejvyššího soudu

V usnesení ze dne 25. 8. 2020 (sp. zn. 8 Tdo 647/2020) se Nejvyšší soud zabýval výkladem několika ustanovení trestního řádu (§ 158d odst. 2, 3 a 10). Zjednodušeně řečeno šlo o otázku, zda je možné v jiné trestní věci užít záznam, který podléhá povolení soudu.

Nejvyšší soud za pomocí systematického a logického výkladu dovodil, že sledování se zásahem do nedotknutelnosti obydlí a jiných práv dle § 158d odst. 3 TŘ neobsahuje úpravu zvláštního institutu. Pouze jsou kladeny náročnější podmínky v podobě povolení soudcem, ale jinak i zde dochází (stejně jako u sledování s povolením státního zástupce) k pořizování záznamů. Proto se bude institut užití záznamu i v jiném trestním řízení vztahovat na oba případy pořizování záznamů při sledování, tedy jak na sledování osob povolené státním zástupcem, tak i povolené soudcem.

Svůj názor Nejvyšší soud zopakoval i v zářijovém rozhodnutí (7 Tdo 865/2020), kdy se jednalo opět o to, zda je možné v jiné věci použít odposlechy, ke kterým je nutné povolení soudce. Zde se navíc poukazuje na to, že je nutné brát v úvahu i princip proporcionality, tj. vyváženost mezi závažností zásahu do soukromí a závažností trestné činnosti, která má být záznamy z jiné trestní věci prokázána.

Je nezbytné vyvažovat v daném případě právo na soukromí na straně jedné a veřejný zájem na objasnění trestné činnosti na straně druhé. Jako příklad se v rozhodnutí uvádí sledování osoby pro zločin vraždy, při němž vyjde najevo bagatelní trestný čin vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti. Užití záznamů v řízení o tomto méně významném trestném činu by bylo zřejmě neproporcionální.

Při posuzování, zda je možné užít záznam v povolovacím režimu soudce i v jiné trestní věci, je třeba respektovat právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Také nutno brát v úvahu intenzitu zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 TŘ a závažnost trestního činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.

Závěrem

Nejnovější judikatura Nejvyššího soudu rozšířila použitelnost záznamu jako důkazu v jiné trestní věci i na odposlechy, které povoluje soud. Současně však upozorňuje na princip proporcionality a respektování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.

Poznámky

[1] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 9. 2010, Uzun proti Německu, body č. 45 a 46.

[2] § 158b odst. 2 TŘ.

[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. I. ÚS 1983/13.

Zdroje

Husseini, Faisal, Bartoň, Michal, Kokeš, Marian, Kopa, Martin a kolektiv. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021.

Jelínek, Jiří. K chybějící právní úpravě tzv. prostorového odposlechu v trestním řádu. Advokatnidenik.cz. 22. září 2018. (https://advokatnidenik.cz/2018/09/22/k-chybejici-pravni-uprave-tzv-prostoroveho-odposlechu-v-trestnim-radu/).

Marešová, Adéla. Sledování osob a věcí, užití institutu v praxi a jeho ústavní limity. Diplomová práce. 29. června 2020.

Tlapák Navrátilová, Jana. Galovcová, Ingrid. Sledování osob po skončení trestního stíhání. Bulletin advokacie. 1-2/2020.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 770/06.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. I. ÚS 1983/13.

Fotografie

[1] Ilustrační fotografie. eavesdropping?, autor: kathy hipsher photography, 22. března 2006, zdroj: Flickr, CC BY-NC-ND 2.0, editace: ořez.