Články - bulletin

Mohou být zbrojařské korporace stíhané za válečné zločiny? Krize v Jemenu ukázala škálu prodeje zbraní evropskými korporacemi do konfliktních zón. Je právně možné prošetřit a případně začít soudní proces s korporacemi ve věci možného podílení se na válečných zločinech spáchaných v Jemenu?

V prosinci 2019 skupina nevládních organizací sdružená kolem European Centre for Constitutional and Human Rights (ECCHR) podala stížnost Mezinárodnímu trestnímu soudu v souvislosti s válkou mezi Saúdskou Arábií a Jemenem. Ve stížnosti žádá Úřad žalobkyně MTS o prošetření možné komplicity evropských zbrojařských firem na válečných zločinech spáchaných proti civilní infrastruktuře v Jemenu.

V prosinci 2019 se v Haagu uskutečnilo 18. Shromáždění smluvních stran Římského statutu, jehož hlavním cílem bylo vymezit formální postup a stanovit cíle, jež mají posílit a zefektivnit činnost Mezinárodního trestního soudu.

Předcházející události procesu přezkumu

Již dlouhou dobu se hovoří o možné reformě mezinárodního trestního systému. V posledních letech se Mezinárodní trestní soud (MTS) setkává s kritikou nedostatku efektivity a pozitivního dopadu své činnosti od samotných smluvních stran Římského Statutu (Statut), nezávislých expertů, občanské společnosti, ale i ze strany svých vlastních zaměstnanců (viz Bulletin září 2019, str. 8). Nicméně sám MTS uznal, že pro svou lepší akceschopnost musí čelit současným výzvám.

Žalobkyně Mezinárodního trestního soudu Fatou Bensouda zveřejnila v listopadu 2019 shrnutí zprávy externích odborníků o tom, jak Úřad žalobce MTS postupoval v keňských případech, které byly prvním vyšetřováním, jež Úřad žalobce zahájil ze své vlastní iniciativy. Společně se zprávou odborníků zveřejnila žalobkyně i své stanovisko k předmětné zprávě.

Pozadí keňských případů

Keňa ratifikovala Římský statut, zakládající smlouvu Mezinárodního trestního soudu (MTS) v roce 2005. MTS má však pravomoc pouze v případech, kdy se stát ukáže jako neochotný nebo neschopný (unwilling or unable) tyto zločiny vyšetřovat a stíhat.

Poslední lednový den byl ve Štrasburku zahájen nový soudní rok Evropského soudu pro lidská práva. Slavnostnímu zasedání pléna předcházel odborný seminář o živoucím nástroji jako jednom ze základních interpretačních principů Úmluvy. Jak slavnostní zahájení probíhalo? Jaké otázky v rámci něj vyvstaly?

Rok v číslech

Soudní statistiky ukazují, že v roce 2019 došlo k nárůstu počtu stížností, a to primárně z důvodu přílivu případů z Bosny a Hercegoviny, Ruska, Turecka a Ukrajiny. Tento 3% nárůst je však zanedbatelný v porovnání s počtem stížností v roce 2017, jichž bylo 63 400, zatímco v roce 2019 jen 44 500. 

Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozsudku odškodnil Albánce, který byl z důvodu nařízení povinné léčby svého duševního onemocnění od roku 2008 umístěn ve vězeňských zařízeních.

Nařízená povinná léčba v Albánii

Stěžovatel Arben Strazimiri byl v roce 2008 chycen při pokusu o vraždu. V průběhu řízení však vznikly pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti z důvodu duševního onemocnění. To potvrdil znalecký posudek, na jehož základě mu byla nařízena povinná léčba ve zdravotnickém zařízení, nejprve ve věznici Kruja a od roku 2011 ve vězeňské nemocnici v Tiraně. Rozhodnutí o nařízení povinné léčby několikrát přezkoumávaly soudy, ale pokaždé se stejným výsledkem – povinná léčba je nutná a hospitalizace musí nadále pokračovat. 

Satirická politická strana nazvaná „Strana maďarského dvouocasého psa“ vyhrála spor s Maďarskem. Ten vznikl kvůli mobilní aplikaci, kterou politická strana začala provozovat před referendem v roce 2016. Maďarská volební komise jí dala pokutu a nařídila zastavit provoz aplikace, protože se obávala volebních podvodů a porušení principu tajnosti hlasování. Podle Evropského soudu pro lidská práva tím ale došlo k porušení práva na svobodu projevu.

Pokuta za zprostředkování fóra pro interakci voličů

Strana maďarského dvouocasého psa (stěžovatelka) je známá tím, že si dělá legraci z maďarské politické elity a vládní politiky. Soudní spor začal v roce 2016, kdy se v Maďarsku konalo referendum, ve kterém hlasující odpovídali na následující otázku: „Chcete, aby Evropská unie nařizovala povinné přemístění osob bez maďarského občanství do Maďarska bez souhlasu maďarského parlamentu?“. Před referendem několik opozičních stran včetně stěžovatelky vyzvalo občany, aby hlasovali s neplatnými hlasovacími lístky na protest proti pořádání referenda. Hlavním důvodem bylo, že referendum v podstatě představovalo zneužití demokratické právní instituce. V této situaci představovalo neplatné hlasování aktivní způsob, jakým mohl volič vyslat jasný signál, že odsuzuje nedostatečnou legitimitu referenda.

Evropský soud pro lidská práva sloučil dohromady 32 stížností od stěžovatelů různých národností, aby se vyjádřil k podmínkám panujícím ve francouzských věznicích. Shledal,  že situace vládnoucí v zařízeních napříč celou Francií a neschopnost tamního vězeňského systému ji jakkoliv účinně řešit představují strukturální porušování článku 3 a článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Soud se zabýval podmínkami panujícími v šesti různých věznicích rozesetých po celém světě (na ostrovech Martinik a Guadeloupe, ve Francouzské Polynésii, ale i na předměstí Paříže a dalších místech pevninské Francie), které dle názoru stěžovatelů nesplňovaly požadavky kladené článkem 3 Úmluvy na vhodnost podmínek k životu. 

Dle Výboru OSN pro lidská práva budou členské státy povinny udělit azyl osobám, jejichž práva jsou bezprostředně ohrožena v důsledku klimatických změn. Přelomové stanovisko se může dle odborníků stát precedentem, jenž v budoucnu umožní získat azyl milionům klimatických uprchlíků.

V dlouho očekávaném rozhodnutí se Výbor OSN pro lidská práva [1] vůbec poprvé zabýval stížností jednotlivce usilujícího o poskytnutí ochrany před dopady klimatických změn. Stalo se tak poté, co se na Výbor obrátil Ioane Teitiota – obyvatel Tarawy představující jeden z 33 ostrovů republiky Kiribati nacházející se v západní části Tichého oceánu.

V únoru proběhly v několika mexických městech rozsáhlé protesty proti násilí na ženách, jako reakce na extrémní počty zavražděných žen a dívek. Mexiko však netvoří v Latinské Americe a Karibiku výjimku, a přes rostoucí povědomí o problému počet případů v posledních letech vzrostl. Jaký charakter má fenomén femicid v regionu a co stojí za mimořádně vysokým počtem jeho obětí?

Extrémní forma násilí na ženě, tedy její zabití mužem z důvodu nenávisti, pohrdání či pocitu nadřazenosti, není v historii novým trendem. Jako globální problém porušování lidských práv se ale v mezinárodněprávním prostředí zformulovala až v 70. letech s označením femicida. V roce 2012 byla na půdě OSN přijata Vídeňská deklarace o femicidě (Deklarace), která mimo jiné zformulovala obecnou definici tohoto činu. 

Když letos v lednu kambodžský Senát schválil změny zákona o odborových organizacích, ozval se nesouhlas nejen od mezinárodních organizací zabývajících se ochranou lidských práv, ale i od firem jako Adidas a Puma. Požadují dodržování mezinárodních standardů ochrany pracovníků, opírajíce se o svou silnou ekonomickou roli v zejména oděvním průmyslu.

Kambodžské království je zemí, ve které realizuje výrobu svých produktů mnoho firem mezinárodního významu. Objem exportovaného zboží zde daleko převyšuje import a tvoří zhruba 40 % kambodžského HDP. Na produkci výrobků určených k vývozu do celého světa se zde podílí na 700 tisíc zaměstnanců, jejichž pracovním podmínkám již řadu let věnují pozornost mezinárodní pracovní organizace.