Články - bulletin

Stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let. V ústavní stížnosti mimo jiné namítal, že obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem jeho nezletilé dcery. Jaký je právní názor Ústavního soudu? Jak je tato problematika řešena na evropské úrovni?

Shrnutí skutkového stavu

Stěžovatel byl v březnu 2018 Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) shledán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Krajský soud stěžovateli uložil mimo jiné trest odnětí svobody v délce tří let s tím, že jeho výkon byl odložen na dobu pěti let. Současně byl uložen dohled probačního úředníka a povinnost zdržet se ve zkušební době požívání jiných návykových látek. 

Ústavní soud v květnu posuzoval případ ženy z Karviné, která byla v roce 2005 přijata do nemocnice se zdravotními obtížemi. Trpěla velkými bolestmi, operována však byla až po třech dnech. Po nemocnici žádala odškodnění. Může být ponechání pacienta v bolestech poškozením práva na zdraví? Co vše spadá pod termín lege artis? 

Podstatou případu žalobkyně bylo, že při hospitalizaci v karvinské nemocnici v roce 2005 trpěla po tři dny silnými bolestmi, které ustoupily až po následné operaci. Domáhala se tedy po karvinské nemocnici odškodnění za ponechání v těchto bolestech. 

Přes dva měsíce byl v České republice vyhlášen nouzový stav a společnost byla řízena řadou krizových opatření. Přestože jsou obecně tato opatření žádoucí, stále naléhavěji vyvstává otázka ohledně jejich legitimity a přiměřenosti. Tím spíše, pokud existují země (například Taiwan), které boj s koronavirem zvládají a do svobod jednotlivců zasahují minimálně.

Reakce Vlády ČR

V únoru 2020 se koronavirová krize dostává z Číny na evropský kontinent. Od té doby se rychle šíří a v druhé polovině února začal exponenciální růst počtu nakažených v severní Itálii. Na našem území na sebe nenechává dlouho čekat a již 1. března ministr zdravotnictví Adam Vojtěch potvrzuje první tři případy infikovaných osob. Postupně dochází k uzavření základních, středních i vysokých škol, posléze i všech provozoven stravovacích služeb. K přelomové situaci dochází 12. března, kdy vláda vyhlašuje nouzový stav [1] (poprvé v historii pro celé území České republiky) a o čtyři dny později omezuje volný pohyb osob na našem území a až na stanové výjimky uzavírá hranice.

Restriktivní opatření přijatá v reakci na šířící se onemocnění COVID-19 vyvolávají obavy mezinárodních lidskoprávních organizací. Ty varují před zneužíváním boje s pandemií zejména autoritářskými vládami, které se pod záminkou ochrany zdraví obyvatel pokouší o upevnění své moci a potlačování práv jednotlivců.

Poslední týdny ukazují, že boj s pandemií COVID-19 s sebou může přinášet i jiná než zdravotní rizika. Po vzoru Číny, která se jako první stala epicentrem nákazy, došlo ve většině postižených států k vyhlášení nouzového stavu spojeného s uzavřením nejvíce zasažených oblastí či vyhlášení celostátní karantény a zákazu vycházení. Omezena však nebyla jen svoboda pohybu jednotlivců. Svoboda slova a projevu, zákaz diskriminace, právo na soukromí či spravedlivý proces představují jen úzký výčet lidských práv a svobod, kterých se omezení dotkla.

V březnu tohoto roku byli propuštěni na svobodu první zločinci usvědčení Mezinárodním trestním soudem, Thomas Lubanga Dyilo a Germain Katanga, kteří vykonávali tresty za zločiny spáchané v oblasti Ituri ležící v Konžské demokratické republice. Oba propuštění přispěli ke konfliktu, který si vyžádal smrt padesáti tisíc civilistů.

Pozadí konfliktu v Ituri

Konflikt v Ituri, severovýchodní oblasti Konžské demokratické republiky (Democratic Republic of the Congo, DRC), který pramenil ze sporů mezi etnickými skupinami Lendu, Hema a Ngiti, vyústil mezi rokem 1999 a 2003 v občanskou válku. Násilné boje vznikly z velké části jako součást druhé konžské války, která vedla ke zvýšení etnického povědomí, velké zásobě ručních palných zbraní a formování různých ozbrojených skupin.

Počátkem března 2020 odvolací senát Mezinárodního trestního soudu jednomyslně potvrdil přípustnost případu proti Sajfu al-Islám Kaddáfímu. Tímto rozhodnutím zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí přípravného senátu z dubna 2019.

Pozadí případu

Situace v Libyi byla Mezinárodnímu trestnímu soudu (MTS nebo „Soud“) předložena Radou bezpečnosti OSN na základě rezoluce č. 1970 koncem února 2011. Úřad žalobce (Office of the Prosecutor, OTP) oznámil její vyšetřování hned začátkem března. V červnu 2011 vydal přípravný senát MTS tři zatýkací rozkazy za údajné zločiny proti lidskosti, čítající pronásledování a vraždy, které měly být spáchány během protivládních demonstrací mezi 15. až 28. únorem 2011.

Organizace TRIAL International každoročně monitoruje využívání tzv. univerzální jurisdikce ve vybraných zemích. Pro letošní březen však připravila rovnou osm dílčích zpráv, z nichž každá se věnuje právnímu rámci pro stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Mají státy pro tento účel vhodné vnitrostátní zákony? A jak často koncept univerzální jurisdikce pro stíhání těchto zločinů reálně využívají?

Trial International je jediná mezinárodní organizace, která se aktivně a dlouhodobě zabývá monitoringem takzvané univerzální jurisdikce – právního konceptu, který  umožňuje stíhání těch nejzávažnějších zločinů bez ohledu na to, kde byly spáchané, a bez ohledu na státní příslušnost obětí nebo pachatelů. Státy mohou takové zločiny vnitrostátně stíhat na základě mezinárodního práva.

Evropa se ocitla v situaci, kterou doposud ještě nikdy nezažila. Kvůli pandemii COVID-19 státy učinily různá opatření, která měla zabránit nekontrolovanému šíření nákazy, ale zároveň omezila chod normálního života. Některé ze států přitom využily možnosti přechodného odstoupení od svých lidskoprávních závazků plynoucích z Úmluvy.

Jak a kdy využít článek 15?

Evropská úmluva o lidských právech (Úmluva) v článku 15 umožňuje smluvním státům odchýlit se na přechodnou dobu od některých jejích ustanovení a „přijmout opatření k odstoupení od závazků“ obsažených v Úmluvě.

Dalo by se označit za paradox, že zatímco již existující autoritářské režimy se snaží nebezpečí hrozící ze strany koronaviru bagatelizovat, skrytí autoritáři napříč světem se naopak rizika pandemie snaží co nejvíce nafouknout. 

Nouzový stav, který byl v uplynulém měsíci zaveden ve většině evropských zemí – a v mnoha z nich poprvé za několik desetiletí – není pro obyvatele Maďarska žádnou novinkou. Krizové zákony udělující vládě, a zejména pak jejímu předsedovi Viktoru Orbánovi, „mimořádné pravomoci“, totiž v rámci nouzového stavu platí již pět let od uprchlické krize v roce 2015. A protože není příliš obtížné, aby maďarské občany epidemie ohrožovala více než zanedbatelný počet uprchlíků, kteří se nacházejí v bezprostřední blízkosti Panonské pánve, nezdráhá se Orbán využít současné celosvětové paniky k tomu, aby své pravomoci ještě posílil – a to opět na tak dlouho, jak se jemu samotnému bude hodit.  

V připravované knize kolektivu pod vedením ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové Mužské právo se čtenáři seznámí se 44 kapitolami feministické kritiky práva. Na příkladu konkrétního problému trestní politiky lze velmi dobře ilustrovat základní otázku feministické kritiky práva: do jaké míry máme k ženám a mužům přistupovat bez rozdílů a do jaké míry je naopak nutné rozdíly zohledňovat?

Irena Marková, pracující pro Radu Evropy ve Štrasburku, se v Mužském právu, v kapitole s názvem V Rusku na doživotí – ochrana „něžného pohlaví”?, zabývá možnosti státu přistupovat odlišně k mužům a ženám v oblasti ukládání trestů.